Vzpomenete si na filmovou verzi muzikálu Top Hat, která byla natočena v roce 1935? V tehdy veleúspěšném snímku se představila oblíbená dvojice Fred Astaire a Ginger Rogers, které si zamiloval doslova celý svět.
Nová londýnská divadelní produkce muzikálu Top Hat, která si před nedávnem odnesla hned několik ocenění Laurence Oliviera včetně nejlepšího nového muzikálu roku, je překrásnou poctou skladbám Irvinga Berlina - jednoho z nejúspěšnějších skladatelů amerických populárních písní první poloviny 20. století...
Divadelní verze vznikla na motivy úspěšné filmové předlohy, která s humorem odkrývá příběh broadwayského tanečníka a zpěváka Jerryho Traverse, který má téměř celý svět u nohou. A to včetně dam, které jej obdivují a chtějí být vždy v jeho blízkosti. Až na jednu - bohatou a krásnou Dale Tremont, která si žije svůj vlastní život a na románek s příliš sebevědomou hvězdou nemá ani pomyšlení. To je ale pouze začátek skvostné komedie, která si díky humornému nedopatření, skandálnímu odhalení, krásným kostýmům a především hudebním a tanečním číslům získala přízeň mnohých nejen londýnských divadelních nadšenců a kritiků.
Ginger Rogers, Irving Berlin a Fred Astaire
Londýnský muzikál není v žádném případě doslovnou kopií filmu. Hned úvodní hudebně taneční číslo Putting on The Ritz se ve filmové verzi Top Hat vůbec neobjevilo. Oblíbená skladba byla napsána již v roce 1929, sám Astaire si ji na filmovém plátně zatančil a zazpíval až ve filmu Blue Skies v roce 1946. Všechny skladby muzikálu Top Hat pochází z pera Irvinga Berlina, který je zaručeně největší hvězdou celé show. Jeho písně, ať už jich znáte pár nebo mnoho, jsou zárukou kvality a nestárnoucí elegance.
Během necelých tří hodin uvidíte a především uslyšíte populární písně Isn't This a Lovely Day, No Strings, The Piccolino, Let's Face the Music and Dance, samozřejmě titulní Top Hat, White Tie and Tails a asi nejkrásnější taneční číslo za doprovodu skladby Check To Check, ve které tvůrci nezapomněli na doslova přesnou repliku kostýmu z peří, který měla na sobě ve filmu Ginger Rogers. A jak je dobře známo, Fred Astaire z tohoto kostýmu nebyl vůbec nadšený...
Vedle hlavních postav se v muzikálu představí také několik podvodníků, bohatých záletníků, italský módní návrhář, typický anglický sluha a vyzvědač v jedné osobně a překrásný postarší manželský pár. Každá postava má své místo, svou píseň a především svůj příběh, bez kterého by Top Hat nebyl tím, čím je. Nejúspěšnější londýnskou muzikálovou show roku 2013...
Šarmantní a
talentovaná Ginger Rogers se vznášela ve filmových muzikálech jako
vánek. Do historie se zapsala především díky snímkům z hereckým a
tanečním kolegou Fredem Astairem. Všem ale dokázala, že umí také hrát!
Dodnes je jednou z nejobdivovanějších hereček v Hollywoodu.
Vlastním jménemVirginia Katherine McMath se narodila 16. července 1911 v americkém státě Missouri. Její rodiče se rozešli nedlouho po jejím narození. Děvčátko vychovávali prarodiče, ke kterým měla i později velice vřelý vztah. Když bylo malé Virginii 9 let, její matka se podruhé vdala za Johna Logana Rogerse. Jako malá dostala přezdívku Ginga. To také přeznamenalo její umělecké jméno, které známe všichni dodnes. GINGER ROGERS.
Maminka Ginger se vždy zajímala o dění v Hollywoodu, začala psát recenze na divadelní představení do místních novin. Byla v centru dění. Ginger na ni často čekávala v zákulisí divadla, kde si dlouhou chvíli krátila zpěvem a tancem s ostatními herci. A tak to nepřímo vlastně všechno začalo. Po vítězství v taneční soutěži se vydala Ginger na šestiměsíční turné. Tehdy jí bylo pouhých šestnáct let. Následující rok se provdala za zpěváka a tanečníka Jacka Culpeppera (ten byl prvním z pěti manželů Ginger), se kterým vystupovala na jevišti pod pseudonymem Ginger a Pepper. Po několika měsících se manželství rozpadlo. Rogers ale neztrácela čas. V prosinci 1929 debutovala na Broadway v muzikále Top Spee. Nedlouho poté si ji vybral George a Ira Gerswhin do své nové show Girl Crazy, kde vystoupila po boku Ethel Merman. V té době se poprvé setkala s Fredem Astairem, který vypomáhal s choreografií tanečních čísel muzikálu. Jistě tehdy ani jeden z nich netušil, jak důležité to bylo setkání. Po premiéře Girl Crazy se stala z Ginger Rogers newyorská hvězda. V roce 1930 podepsala sedmiletou smlouvu s filmovou společností Paramount Pictures..
jedno z tanečních čísel z filmu Swing Time (1936)
Po několika krátkých filmech pro Paramount se Ginger osamostatnila. Objevila se v několika zajímavých filmových muzikálech jako byl snímek 42nd Street, Gold Diggers of 1933 a především film Flying Down To Rio, ve kterém si poprvé zahrála po boku Freda Astaira. Společně
s Astairem natočila v 30. letech devět celovečerních filmů, ve
kterých nerozlučná dvojice tančila, zpívala a také převedla komediální herecké
umění. Jistě některé z filmů znáte, několik z nich uvedla před lety i
česká televize. K poslednímu, desátému a jedinému barevnému filmu, se sešla Ginger a Fred až v roce
1949. Pro Ginger to bylo tak trošku nečekané, protože původně měla roli
hrát Judy Garland, která ale bohužel kvůli zdravotním problémům musela projekt
vzdát. A právě pro Garland napsal skladatelský tým Harry Warren a Ira Gershwin
několik písní, které nakonec ve filmu ani nezazněly. Ginger nedisponovala tak
velkým hlasem jako Judy, proto se inscenátoři rozhodli přidat o to více
tanečních čísel.
Konkrétně se jednalo o tyto filmy:
Flying Down to Rio
(1933)
The Gay Divorcee
(1934)
Roberta
(1935)
Top Hat (1935)
Follow the Fleet
(1936)
Swing Time
(1936)
Shall We
Dance (1937)
Carefree
(1938)
The
Story of Vernon and Irene Castle (1939)
The Barkleys of
Broadway (1949)
trailer k filmu The Barkleys of Broadway (1949)
Ginger se představila světu
jako dramatická herečka již na sklonku 30. let. K pozoruhodným projektům patřil
film Stage Door z roku 1937, kde si zahrála po boku Katherine Hepburn. V roce
1941 vyhrála Ginger Oscara za herecký výkon v hlavní roli ve filmu Kitty Foyle.
Hlavní roli Roxie Hart si zahrála ve stejnojmenném filmu z roku 1942. Předlohou
k filmu byla divadelní hra, která byla o několik dekád později inspirací muzikálu Chicago.
Ráda bych zmínila také filmovou verzi muzikálu Lady In The
Dark z roku 1944. Hlavní postavou filmu je cílevědomá mladá žena, která trpí komplexem z dětství, který si sama nemůže vysvětlit. Úspěšná editorka módního časopisu se setkává s trojicí diametrálně odlišných mužů. Nakonec dá samozřějmě přednost tomu právému... Originální písně napsala pro původní divadelní verzi dvojice Kurt Weil a Ira Gershwin. Z těch se jich ve filmu objevilo pouze několik jako byla The Saga of Jenny, Girl of the Moment a částečně také hlavní hudební motiv příběhu s názvem My Ship (ve filmu ale bohužel jen jako hudební podkres, nikoliv jako zpívané číslo).
The Saga of Jenny - ukázka z filmu Lady In The Dark (1944)
V 50. letech se Ginger objevila v několika méně známých ale kvalitních filmech. Za všechny jmenujme například snímek Storm Warning z roku 1950 s Ronaldem Reaganem a Doris Day, Monkey Business z roku 1952 s Cary Grantem a Marilyn Monroe.
přebal autobiografie Ginger Rogers
Vedle práce v Hollywoodu Ginger pravidelně vystupovala také v televizi. Byla hostem mnoha pořadů svých přátel. Za všechny bych ráda zmínila oblíbený pořad Bob Hope Buick Show, ve kterém vystoupila v roce 1959.
I Got Rhythm (1959)
V další dekádě se představila na divadelních prknech ve dvou muzikálech Jerry Hermana. V roce 1965 se v New Yorku představila jako veselá Doly Levi v muzikálu Hello, Dolly! Londýnské publikum mělo možnost zažít Ginger v hlavní roli tetičky Mame, kterou hrála celých 14 měsíců za velkého zájmu diváků, médií i kritiky. V té době byla nejlépe placenou umělkyní na WestEndu.
Kennedyho Centrum ocenilo celoživotní přínos umělkyně v roce 1992. Ginger Rogers zemřela 25. dubna 1995 ve věku 83 let.
Není asi nutné představovat do detailů dvojici Fred Astaire & Ginger Rogers. V 30. a 40. letech společně natočili 10 celovečerních filmů, ve kterých tančili, zpívali a bavili diváky. Patřili ve své době k takzvané "hollywoodské smetánce".
Filmový snímek (a troufám si řici, že jeden z jejich nejlepších) s názvem Swing Time, byl natočen v roce 1936. V Čechách byl tento film uváděn pod názvem Svět valčíků. Dnes si jej připomínáme především kvůli skladateli filmových písní, kterým je Jerome Kern. Texty napsala Dorothy Fields.
Nejeden filmový kritik tvrdí, že právě v tomto snímku předvedl Astaire své nejlepší a nejkomplikovanější taneční kreace a čísla. Každé písni, její melodii a především rytmu věnoval Astaire s choreografem Hermesem Panem velké množství času. Taneční bravuru předvedl v písni Never Gonna Dance.
Vedle tanečních a svižných kouskou zazněla ve filmu i balada The Way You Look Tonight, která se stala vůbec nejúspěšnější písní ze zpěvníku Freda Astaira ve Spojených státech. Skladba získala Oscara za nejlepší filmovou píseň roku 1936.
Melodie, které zazněly ve filmu Swing Time:
Pick Yourself Up – píseň v rytmu polky je ve filmu nejprve zazpívána a poté se na část melodie také tančí.
The Way You Look Tonight – píseň v rytmu foxtrotu zpívá Astaire, který sedí u piána a pozoruje svou partnerku, která si umývá vlasy a poslouchá pozorně text písně. Píseň se později objevila také v jiných filmech. Například ve snímcích Chinatown (1977) a My Best Friend’s Wedding (1997).
A Fine Romance - Fred Astaire a Ginger Rogers
A Fine Romance
Walz in Swing Time
Bojangles of Harlem
Never Gonna Dance
Jerome Kern napsal filmovou hudbu pro tři snímky, ve kterých si zahrál, zatančil a zazpíval Fred Astaire. Své nejlepší filmové písně napsal právě a jen pro něj.
Walz in Swing Time
Swing Time (1936)
Režie: George Stevens
Producent: Pandro S. Berman
Filmová předloha: Howard Lindsay, Allan Scott
Původní předloha: “Portrait of John Garnett” autora Erwina S. Gelsey
Jedna z nejkrásnějších písní bratrů Gershwinových byla uvedena v roce 1937 ve filmu Shall We Dance. Na plátně ji poprvé zazpíval legendární Fred Astaire, který patřil od 30. let 20. století k největším tanečním a zpívajícím hercům v Hollywoodu. Ve stejném roce byla skladba nominována na Oscara za nejlepší filmovou píseň roku 1937.
Píseň, kterou ve filmu interpretuje Astaire v necelých dvou minutách, bohužel zaniká. Původní aranžmá pro orchestr, které Gershwin napsal a chtěl ve filmu použít, nakonec použito vůbec nebylo. Diváci se museli spokojit s malou náhražkou ve formě krátce odzpívaného popěvku, na který si většina z nich po odchodu z kina již nevzpomněla.
originální filmová verze z Shall We Dance (1937)
V roce 1949 se Fred Astaire a Ginger Rogers představili ve filmu The Barkleys of Broadway společně naposledy. Původně měla být Astairovou partnerkou ve filmu Judy Garland, která nakonec ze zdravotních důvodů roli odmítla. Ginger Rogers ji nezapomenutelně zastoupila. A to především v tanečních číslech. I přes "oprávněné protesty" ze strany Harryho Warrena, který napsal hudbu k písním pro tento film, byla THEY CAN'T TAKE THAT AWAY FROM ME po 12 letech od premiérového uvedení, znovu na plátně kin. Tentokrát v celé parádě a v originálním aranžmá pro orchestr. Ostatně posuďte sami, které z verzí dáte přednost...
verze z filmu The Barkleys of Broadway (1949)
Od té doby uplynulo hodně vody. Píseň se stala jednou z nejhranějších a nejnahrávanějších skladeb z repertoáru George Gershwina. Vzpomeňme tedy na některé z nejlepších nahrávek....
Již zmíněná nahrávka Freda Astaira z roku 1937 byla natočena s orchestrem Johnnyho Greena. Ve stejném roce píseň natočila pro Columbii Records také Billie Holiday.
Dnes tuto legendární nahrávku vlastní snad každý; v roce 1956 se sešli ve studiu Ella Fitzgerald a Luis Armstrong, skladba vyšla na albu Ella and Luis. Sarah Vaughan natočila píseň hned dvakrát, poprvé na své řadové album Swingin's Easy (1957), druhá a zcela unikátní živá nahrávka pochází z koncertu Gershwin Live! z roku 1982.
jedna z novodobých nahrávek - Jane Monheit & John Pizzarelli
Jedna z mých nejoblíbenějších verzí je živá nahrávka z alba Rosemary Clooney The Last Concert [Live], kterou zpívala na svém posledním turné v roce 2001. Skutečný skvost!
Další interpreti přicházejí a přibírají si skladbu do svého repertoáru. Doufejme tedy, že těch kvalitních interpretací bude pouze přibývat...
