Interpreti americké populární písně: Jo Stafford

Bigbandová éra představila nejen mnoho prvotřídních hudebních těles a instrumentalistů. Byla to též doba, ve které se rodily pěvecké legendy. 30. a především 40. léta byla zlatým věkem americké populární hudby, kdy kvalitní kapely a jejich doprovodné vokalisty bylo možné slyšet téměř na každém rohu.

Zlatý věk je v nenávratnu. Hudba a její odkaz ovšem nikoli. Nový seriál Interpreti americké populární písně přiblíží některé známé i méně známé umělce, kteří se zapsali zlatým písmem do historie populární hudby. První část nové rubriky věnujeme dámě, která patřila k nejlepším z nejlepších. Jo Stafford.

Jo Elizabeth Stafford se narodila 12. listopadu 1917 v americkém městě Coalinga v Kalifornii. Od malička byla společně se sestrami Christine a Pauline obklopena hudbou. Sen o operní kariéře Jo nevyšel. V roce 1933 (Jo bylo pouhých 18 let) založila se sestrami skupinu The Stafford Sisters neboli Sestry Staffordovy. Rodinné seskupení slavilo úspěchy především v rádiu, později také jako doprovodné trio v Hollywoodu (jejich hlasy jsou slyšet na nejedné slavné nahrávce; například v písni George a Iry Gershwina Nice Work If You Can Get It, která zazněla v roce 1937 ve filmu A Damsel in Distress či ve o rok později ve filmu Alexander’s Ragtime Band, ke kterému napsal veškerý hudební materiál Irving Berlin.

Ve stejném roce se Jo přidala k sedmičlenné vokální skupině The Pied Pipers, která byla populární především v rádiových pořadech. Poté, co slyšel v plné kráse The Pied Pipers Tommy Dorsey, nic už nemohlo Jo zastavit. Na začátku 40. let byla kapela tak úspěšná, že doprovázela v rozhlasových pořadech například Franka Sinatru, Binga Crosbyho či textaře Johnnyho Mercera, kterému se kapela natolik líbila, že ji nabídl nahrávací smlouvu u své tehdy neznámé ale zanedlouho legendární nahrávací firmy Capitol Records (Mercer byl také úspěšným zpěvákem, který natočil za svou kariéru několik alb).

The Pied Pipers, Frank Sinatra a Tommy Dorsey 

V roce 1944 se Jo rozhodla, že zkusí štěstí jako sólová zpěvačka. Během 2. světové války bavila a zpívala vojákům v Pacifiku, kde jí díky nesmírné popularitě vojáci dali přezdívku G. I. Jo. Po návratu do USA se soustředila na rozhlasovou práci; moderovala pravidelný pořad s názvem Chesterfield Supper Club neboli Chesterfieldův večerní klub, kam si vždy zvala své kolegy z branže. V druhé polovině 40. let byla takzvanou královnou rozhlasových vln. Moderovala hned několik pořadů jako byly Club 15 na CBS rádiu, pravidelný týdenník na rádiu Luxembourg a pokračovala v práci na dalších dílech Chesterfieldova večerního klubu.

Společně s kolegou Gordonem MacRaem natočila v roce 1948 píseň Say Something Sweet To Your Sweetheart, které se prodalo milion kusů. Svůj úspěch zopakovala dvojice o rok později se skladbou My Happiness.

Jo s manželem Paulem Westonem při práci 

V roce 1950 opustila Capitol Records, aby se stala jednou z hlavních hvězd firmy Columbia Records. V 50. letech slavila Jo velké úspěchy i mimo hudební branži. V roce 1952 se vdala za kapelníka Paula Westona. Následoval jeden hit za druhým jako například Jambalaya, Make Love To Me, You Belong To Me či duet s country zpěvákem Hankem Williamsem Hey Good Lookin’.  

V 50. letech přišlo další medium, které změnilo zábavný průmysl navždy. Televize. Jo se samozřejmě také zapojila to práce. Objevovala se čas od času v televizních pořadech svých kolegů a kolegyň jako host. Na začátku 60. let s manželem přestěhovala do Londýna, kde pracovala na svém vlastním pořadu s názvem The Jo Stafford Show, ve kterém vystoupili například Mel Tormé, Rosemary Clooney, Peggy Lee nebo Peter Sellers.

ukázka z televizního pořadu The Jo Stafford Show 

V 60. letech natočila a vydala také několik alb pod značkou Capitol Records, kterou v té době vlastnil Frank Sinatra. Desky vyšly v období 1961 – 1964 a dodnes patří k nejlepším, které kdy Jo natočila. Když Sinatra svou firmu v roce 1965 prodal firmě Warner Brothers, rozhodla se Stafford i s manželem Paulem Westonem, že podepíší smlouvu s gramofonovou firmou Dot Records.

Komediální talent předvedla jako Cinderella G. Stump. Společně s Redem Inglem natáčela humorné písně, které se staly velkými hity. Hudební parodie natočila Stafford společně s manželem Westonem a jeho orchestrem. Alba “Jonathana a Darlene Edwardových“ byla nadevše úspěšná. V roce 1960 získalo dokonce jedno z nich, konkrétně album Jonathan and Darlene Edwards in Paris, cenu Grammy za nejlepší komediální album.

Jo Stafford se v polovině 70. let rozhodla odejít do předčasného pěveckého důchodu. Ve volném čase se věnovala dětem, charitě a také své vlastní nahrávací firmě Corinthian Records, která začala vydávat hudbu s náboženskou tématikou. Vůbec poslední veřejné vystoupení Jo Stafford se uskutečnilo v roce 1990 v rámci oslav 25. výročí charitativní organizace SHARE, kde si zazpívala společně s Franka Sinatrou a dalšími umělci.

Paul Weston zemřel v roce 1996. Po manželově smrti měla Jo nemalé zdravotní problémy ze srdcem. Zemřela 17. července 2008 v neuvěřitelných 90 letech.

CD kompilace a řadová alba, která jsou dnes k dostání:

na 4CD naleznete výběr nejlepších písní, která Jo natočila v období 40. a 50. let

Ballad of The Blues  - remastrované balady, který v roce 2003 vydala firma Feinery 

Autumn in New York/Starring - dvě řadová alba, která vyšla v roce 1997 na CD nosiči

 vánoční album Happy Holidays (nahrávka pochází z 60. let), kter0 vyšlo v roce 2004 na labelu Corinthian 

Jo Stafford a Gordon MacRae - duetové album

Jo Stafford a Frankie Laine - album bylo vydáno v roce 2010 firmou Bear Family - Rollercoaster 

Show Boat - 2. část - románová předloha

Během jednoho krásného odpoledne se Edna Ferber procházela Washingtonským parkem v Chicagu. V parku si všimla tří postarších mužů, kteří hovořili o světě plném animací a o svém náboženském přesvědčení. Tato myšlenka jí zůstala dlouho v mysli. Zakrátko nato napsala krátký příběh s názvem OLD MAN MINICK (sama Ferber jej vždy považovala za jedno ze svých nejlepších děl). Příběh, který byl publikován v roce 1922, pojednává o starém muži, který se plete do manželství svého syna a jeho ženy. Děj byl zasazen do jižní části Chicaga; do bytu, ze kterého je výhled na Washingtonský park.

George S. Kaufan byl tímto příběhem doslova nadšen a přemluvil Ednu Ferber, aby s ním společně pracovala na divadelní adaptaci. S nápadem souhlasila i přesto, že se zpočátku domnívala, že nebude jednoduché tento příběh převést na divadelní scénu.

Divadelní adaptaci OLD MAN MINICK produkoval Winthrop Ames, který patřil v té době již k veteránům divadelního světa. Sám započal svou kariéru již v roce 1904, kdy aktivně pracoval v Castle Square Opera House v Bostonu. Později pracoval jako manažér New Theatre (Nového divadla) v západním Central parku, rovněž byl ve vedení Little Theatre (Malého divadla). Ames ztrávil téměř celé léto roku 1924 na přípravách divadelní hry, která byla zájezdově uvedena v oblasti Nové Anglie i New Yorku.

Divadelní adaptace románu OLD MAN MINICK měla premiéru 20. října 1924 v divadle Lyceum, které bylo v 19. století divadelním nebem, kde byli k vidění jen ti nejlepší z nejlepších.

Winthrop Ames

Stalo se ale něco zcela nečekaného. Na premiéře se po rozsvícení světel snesl na diváky do hlediště roj netopírů. To samozřejmě neznačilo nic dobrého. Po nevydařené premiéře se nechal producent Ames slyšet, že příště už nebude zkoušet novou hru mimo město neboli out of town, ale že si místo toho raději pronajme loď – show boat – se kterou obepluje velká města a tam bude své představení uvádět.

Když se v ten osudový den zeptala Edna Ferber, co jsou vlastně show boats, začal ji Ames vysvětlovat a vyprávět vše o jejich historii (Edna Ferber napsala ve své autobiografii, že poté, co ji producent Winthrop Ames začal vyprávět o parnících, které v minulosti brázdily americké řeky, zapomněla okamžitě na nezdar divadelní premiéry a chtěla se o lodích a jejich historii dozvědět vše).

A abychom dokončili myšleku a osud divadelní hry OLD MAN MINICK... 

Divadelní premiéra, která skončila fiaskem, měla přece jenom šťastnou dohru. Hra byla poté také uvedena v New Yorku, kde byl její název jednoduše zkrácena na MINICK. Dílo mělo velký úspěch a zařadilo se do jedné z deseti nejlepších divadelních her sezóny. Takže vše zlé bylo nakonec k něčemu dobré.

Edna Ferber měla ale už v té době úplně jiné myšlenky a především jiné cíle. Slyšela o divadle s názvem James Adams Floating Theatre – rodinném podniku, který byl jedním z posledních, který vlastnil a aktivně provozoval divadelní veselí na své lodi ve státě Nová Karolína. Postupem času navázala přátelské vztahy s celou rodinou, navštívila několik představení a začala pomalu ale jistě pracovat na prvních náčrtcích své nové knihy, která měla o několik let později zapříčinit téměr revoluci v americké literatuře.

Zjistila například to, že každá show boat měla svého hlavního milovníka a krásnou dámu. Ti hráli vždy zamilovaný pár. Divadelní představení na lodích měla i své kladné, záporné charaktery a především kapelu, která byla nepostradatelnou součástí celého ansámblu. Setkala se též s manželským párem černochů, kteří na lodi pracovali jako kuchaři.

fotografie hlediště na jednom z parníků 

Po několika týdenním cestování se vrátila do New Yorku. Rozhodla se velice rychle, že odcestuje do Evropy, kde v klidu napíše celý román (je docela zajímavé, že při svých cestách po USA vlastně vůbec neviděla řeku Mississippi, která měla být jednou z „hlavních postav“ celého románu). Edna Ferber se usadila v klidné části Francie, kde měla čas i klid k práci. V psaní pokračovala v Paříži, celý román dokončila později v New Yorku.

Poprvé byl na etapy příběh publikován v časopise pro ženy s názvem Woman’s Home Companion. Okamžitě po uveřejnění několika dílů příběhu se začal ozývat Hollywood. Autorka ale věděla, že by měla s filmovou verzí vyčkat. Alespoň do té doby, než vyjde kompletní román v knižní podobě.

Román s názvem SHOW BOAT byl poprvé vydán firmou Doubleday, Page & Co. v srpnu 1926. Kniha byla věnována “Winthropovi Amesovi, který přede mnou poprvé vyslovil slovní spojení Show Boat”. Kniha měla velký úspěch, během prvních šesti měsíců se prodalo 25 000 kopií v USA (kniha se prodávala tehdy za $ 2,50, což podle prodejů znamenalo pro Ferber celé jmění). Sama autorka ve své autobiografii upozoruňuje na to, že do roku 1939 se prodalo 320 000 výtisků ve Spojených státech. Kniha byla přeložena do dalších 12ti evropských jazyků (kniha vyšla samozřejmě také v češtině, ale to až o několik dekád později). Je rozdělena do devatenácti kapitol. Na 398 stánkách se dočteme o osudech několika generací lidí – od 70. let 19. století až do součastnosti – doby publikace románu v roce 1926.

O  jednotlivých postavách románu a kapitolách si řekneme více v příštím příspěvku. 

Show Boat - 1. část - historická fakta

Spojené státy se během 19. století rozrůstaly stále více směrem na západ. Našlo se několik desítek hereckých společností z východního pobřeží země (některé až z daleké Anglie), které často sestavovaly svůj repertoár, ve kterém spojovaly dramatickou tvorbu z písní a tanců.

Tato herecká seskupení našla své uplatnění na parnících, které brázdily vodní toky po celých Spojených státech. Vedle řek Mississippi, Ohio a Kanawha to byly menší řeky jako Allegheny, Monongahela či Missouri. V roce 1815 se mladý herec Noah Ludlow rozhodl, že přinese divadelní dění i do Frankfortu v Kentucky (sám byl přesvědčen, že je to téměř nutností na rozhraní života a smrti). A protože obecenstvo nebylo o jeho kulturním nadšení přesvědčeno stejně jako on, rozhodl se nakonec Noah, že zakoupí za tehdy docela velký peníz (200 dolarů) menší loď, se kterou by objížděl města podél řeky Mississippi. Ve městech našel ale jenom ztrouchnivělé salóny a místa, kde nebylo možné vystupovat. Z nepotvrzených zdrojů se ví, že Noah Ludlow a jeho herečtí přátelé vystupovali proto občas i na své vlastní lodi. A jestli je tomu skutečně tak, Show Boats neboli Lodě komediantů byly tím pádem poprvé k vidění již v roce 1817.

upoutávka na představení na parníku 

První skutečně na zakázku vyrobenou Show Boat byla  loď s názvem Floating Theatre neboli “Plavící se divadlo“, které vymyslel anglický herec William Chapman Sr. v roce 1831. Jeho plánovaná sezóna měla začít v Pittsburku, parník se měl dále plavit až do New Orleans. Jeho nápad byl samozřejmě revoluční. Brzy jej začali napodobovat jiní, kteří si udělali z podniku rodinný business.

Floating Theatre neboli “Plavící se divadlo“

Ve 40. letech 19. století se lodní atrakce rozrostly natolik, že se během plaveb vyučovaly různé šílené a strašidelné předměty, které byly pro prosté lidi naprosto fascinující. I tak se stávalo, že na lodích bylo možno vedle kvalitních a zábavných show vidět i nekvalitní materiál a nemožná vystoupení.

Největší rozkvět lodí Show Boats nastal v roce 1869. Dan Rice byl majitelem parníku Will S. Hays, na které bylo k vidění skutečně naprosto cokoliv. Dalším "parníkovým impresariem" byl Augustus Byron French. Během své slavné kariéry vlastnil dokonce pět lodí, všechny s názvem French’s New Sensation neboli “Frenchovi nové senzace“.

parník French’s New Sensation

Design lodí se během devatenáctého století dost měnil. Klasické parníky, které se plavily po amerických řekách i na počátku 20. století, byly třípatrové. Diváci se nalodili na nejnižším patře na zádi lodi, koupili si vstupenky na vystoupení na přídi lodi a poté již usedli do svých sedadel a užívali si show.

Pokud se parník zastavil v některém z měst na několik dní, museli být herci připraveni na to, že budou muset uvádět různá představení, aby zabavili obecenstvo. A na to skutečně připraveni byli. Museli být. Život na lodích nebyl v žádném případe procházkou po růžové zahradě...

Na počátku 20. století se začala v hojném počtu stavět městská divadla či kulturní stánky. To samozřejmě znamenalo, že se kulturní vystoupení na lodích stávala méně žádaná. Ve 20. letech 20. století se o parníky již téměř nikde nezajímal. S příchodem němého filmu, v pozdějších létech i rádia, byl se slavnými Show Boats konec. 

Edna Ferber 

V roce 1925 se plavily po Mississippi pouze čtyři lodi. Několik z nich se samozřejmě dochovalo, ještě po několik desetiletí se plavily po amerických řekách.... a v této době se zrodil v hlavně jedné dámy skvělý nápad; napsat román, který je poctou a vzpomínkou na staromódní Ameriku. Staré dobré časy parníků, umělců a diváků, kteří jsou nedílnou součástí historie Spojených států 19. století. Tou dámou byla autorka románu Show Boat Edna Ferber...