neděle 18. března 2012

V-Disc aneb sběratelské hudební rarity z období 2. světové války

Projekt V-Disc je unikát ve všech směrech. V příspěvku si řekneme více o historii těchto nahrávek, o původu a důležitosti dnes již zcela raritních skladeb, na které vzpomínají nejen pamětníci.
 



S nápadem a jasnou vizí projektu přišel v roce 1941 kapitán Howard Bronson, který byl hudebním poradcem v armádním oddělení zábavy. Kapitán měl skvělý nápad, který představil osobně na vyšších místech. Věřil, že oddíly armády Spojených státu by měly jistě zájem a ocenily by sérii nahrávek hudby armádních orchestrů, které by mohly a měly motivovat vojáky k dobré práci a slušné morálce. Tento návrh přednesl Bronson necelých šest měsíců před tím, než vůbec armáda USA do 2. světové války vstoupila .

Na celé akci začal pracovat AFRS neboli Armed Forces Radio Service (v překladu rozhlasový servis ozbrojených sil), který měl zasílat v pravidelných intervalech vojákům na frontu nahrávky na deskách s osmi různými žánry nahrávek: speciální armádní nahrávky, koncerty, recitace básní, rozhlasové přenosy, filmové ukázky a komerční nahrávky.
 

výběr nahrávek Franka Sinatry z projektu V-Disc


Ve Spojených státech se mezitím společnost American Federation of Musician (v překladu americká federace hudebníků), kterou vedl James Caesar Petrillo, zapojila do stávky čtyř největších gramofonových firem. Tato nepříznivá situace trvala až do chvíle, kdy George Robert Vincent přemluvil Petrilla ke spolupráci na projektu, který dnes známe pod názvem V-Disc. Hlavním cílem byla domluva mezi oběma organizacemi a především hudebníky, kteří měli začít natáčet audio nahrávky pro vojáky, kteří bojovali v daleké Evropě. To ale pouze pod podmínkou, že vše bude naprosto nekomerční a že se tyto audia nebudou nikdy prodávány v USA. AFRS a AFM se domluvili a vše se začalo realizovat.  




Do akce se zapojily desítky umělců. Zpěváci, instrumentalisté, komici, orchestry i politici. Všichni měli zájem na tom, aby se nahrávky dostali k vojákům, letcům i námořníkům. 

Celý projekt byl v zámoří přijat s otevřenou náručí. Vojáci, kteří měli do té doby možnost slyšet jen staré a většinou i velice nekvalitní nahrávky, měli nyní jedinečnou možnost poslouchat své oblíbené umělce. Mnohé nahrávky hudby doplňovalo mluvené slovo a přání hodně štěstí od nejoblíbenějších hudebníků a bavičů té doby.
 



Rádiové stanice zasílali ukázky ze svých show do hlavního stanoviště V-Disc projektu v New Yorku. V-Disc projekt měl přístup také k archivům rozhlasových pořadů. Některá filmová studia natáčela části ze zkoušek nejnovějších hollywoodských trháků, které byly následně posílány na černých vinyl deskách do Evropy. Zpěváci se účastnili hromadných natáčení s orchestry a komiky na předem stanovených místech. Nahrávky se poté zpracovávaly a hromadně replikovaly v dílnách předních gramofonových firem jako RCA Victor a Columbia Records (komerční 78 byly předtím vyrobeny z šelaku, byly ale příliš křehké. Zásilky byly často doručeny v dezolátním stavu. To byl také jeden z důvodů, proč se později začal používat vinyl).

Desky se poté balily do krabic a byly zasílány do osmi stanovišť, odkud je armáda přepravovala do Evropy. Konkrétně to byl NYC, Boston, Newport, Charleston, New Orleans, Los Angeles, San Francisco a Seattle. Odtud se přepravovaly na Island, do Anglie, Itálie, Sicílie, Afriky, Perského zálivu, Indie, Číny a Austrálie. Z těchto míst se poté krabice rozesílaly do vojenských základen. Součástí boxů bylo vždy maximálně 20 desek. 

Do září 1945 bylo natočeno přes 4,5 milionů nahrávek. V roce 1949 projekt oficiálně skončil. Do té doby bylo distribuováno více než osm milionů desek. Originální pásky s nahrávkami byly zničeny a audia z projektu V-Disc nebyla nikdy použita ke komerčním účelům.






To až do nedávné doby, kdy byly například nahrávky Franka Sinatry, Billie Holiday, Glenna Millera a jeho orchestru či Jo Stafford vydány na CD nosičích. To vše v limitovaných nákladech. 

Dnes patří tyto nahrávky k velkým ratitám, které se dají jen těžce sehnat. Kompletní seznam vlastní Knihovna Kongresu ve Washingtonu DC, některé z originálních kovových desek jsou uloženy v Národním archivu v USA.

pátek 9. března 2012

Interpreti americké populární písně: Gordon MacRae

Americký herec a zpěvák Gordon MacRae se proslavil nejvíce jako hrdina filmových verzí muzikálů dvojice Rodgers & Hammerstein II. Dokázal ale mnohem více. Sametově zabarvený baryton a šarmantní vystupování patřilo k jeho největším zbraním v branži. Dnes si řekneme více o muži, který inspiroval další generaci hollywoodských zpěváků a herců...


Albert Gordon MacRae se narodil 12. března 1921 v americkém městě East Orange ve státě New Jersey. Mladičký Gordon se během 2. světové války zapojil aktivně do vojenské služby. V té době se také poprvé objevil na divadelních prknech v New Yorku.

V devatenácti letech zvítězil v soutěži talentů, kterou sponzoroval časopis Picture Magazine. Výhrou bylo dvoutýdenní angažmá s orchestrem Harryho Jamese a Lese Browna v NYC. Netrvalo dlouho a smlouvu s nahrávací společností měl v kapse. Své první hity natočil tehdy s mladičkou zpěvačkou Jo Stafford (Jo Stafford byl věnován jeden z dílů našeho seriálu v loňském roce).

Na začátku 50. let se objevil v prvním z řady úspěšných filmů s Doris Day s názvem Tea for Two (1950). Gordon a Doris se stali téměř nerozlučným párem, spolu si zahráli ve filmech The West Point Story (1950), On Moonlight Bay (1951), Starlift (1951) a By the Light of the Silvery Moon (1953).

s Doris Day ve filmu By the Light of the Silvery Moon (1953)

Rok 1953 byl pro Gordona zlomovým. Po boku úspěšné sopranistky a herečky Kathryn Grayson se objevil ve filmové verzi muzikálu The Desert Song (jednalo se tehdy již o třetí filmové zpracovaní slavného muzikálu s písněmi Sigmunda Romberga a Oscara Hammersteina II.) Autoři písní napsali původní muzikál nebo spíše operetu v roce 1925 pro větší a technicky vedené hlasy. Takový hudební repertoár byl pro Gordona jako stvořený.

titulní píseň z filmové verze muzikálu The Desert Song (1953)

V druhé polovině 50. lete přišlo období největší slávy. Po boku Shirley Jones se objevil ve dvou filmových muzikálech, pro které napsali hudební materiál Richard Rodgers a Oscar Hammerstein II. V roce 1955 si zahrál hlavní roli mladého kovboje Curlyho v příběhu z amerického venkova s názvem Oklahoma!. O rok později ztvárnil MacRae postavu Billyho Bigelow v neméně úspěšném snímku Carousel. Oba filmy se staly legendárními již při premiérovém uvedení. Dodnes je diváci milují.

speciální edice DVD titulu Oklahoma, která vyšla 
u příležitosti 50. výročí filmu

Hollywoodské filmy nebyly jedinou Gordonovou láskou. Rozhlasový posluchači si jej oblíbily jako průvodce pořadu The Railroad Hour. Tento pravidelný půlhodinový pořad se soustředil na broadwayské muzikály a informoval o hudebních novinkách. 

MacRae byl často hostem v televizních pořadech svých přátel jako byla Martha Raye, Ed Sullivan, Pat Boone, Tennessee Ernie Ford a TV programů jako byly Bell Telephone Hour, Colgate Comedy Hour, What's My Line?. Několikrat se objevil v televizi se svou dcerou Meredith, která podědila pěvecký dar a talent po otci.

 
Soliloquy z filmové verze muzikálu Carousel (1956)

V 60. letech se se přestěhoval do NYC, kde jej mohli diváci vidět a slyšet na divadelních prknech v muzikálech I Do! I Do!, Bells Are Ringing nebo v muzikále Guys and Dolls.

Svižné pracovní tempo, práce v Hollywoodu, televizi a rádiu přinesla i svou tvrdou daň. Závislost na alkoholu. Ta jej provázela dlouhá léta. Gordon MacRae zemřel 24. ledna 1986 ve věku 64 let.





sobota 3. března 2012

The Artist - legendární éra němého filmu ožívá ve 21. století

Každý umělecký žánr má svou "good old times" éru, ze které vychází jak interpreti tak i tvůrci. Opera, opereta, filmový a divadelní muzikál i divadlo jako takové má a zná své legendy, inspiraci. To samé platí o němém filmu, který stál na počátku historie světové kinematografie.


Je až k nevíře, jak dobově a do posledního detailu se tvůrci doslova "vyřádili" na projektu, který posbíral snad téměř všechna filmová ocenění, která se rozdávají (nejlepší herec na festivalu v Cannes 2011, kde měl film svou světovou premiéru, z šesti cen si odnesl tři Zlaté Globy, z dvanácti nominací cen BAFTA zvítězil francouzský snímek v sedmi kategoriích, minulý týden posbíral pět Oskarů z celkových deseti nominací). To samozřejmě neznamená, že se film musí líbit všem. Ale on se skutečně všem líbí. Jak je to ale možné?


George Valentin je hvězdou němého filmu. Všichni ho milují a obdivují. Jeho život a životy mnohých herců se změní ze dne na den s příchodem zvukového filmu. Diváci si žádají nové a mladé tváře. Pro George již ve filmu není místo. Sám se nedovede smířit s realitou, nechce akceptovat změnu a neumí bojovat a přemoci svou tvrdohlavost.

Jean Dujardin jako George Valentin

Šmrnc dvacátých let, hudba a tehdejší romantika je dokonale a do detailů zachycena ve filmu. Vše není ale tak růžové jak se na první pohled zdá. S krachem na newyorské burze v roce 1929 přichází velká zklamání a beznaděj pro mnohé. I pro George, který ztrácí veškerý majetek, přátele a důstojnost.

Unikátní němý film THE ARTIST není pouze příběhem jednoho muže, je vzpomínkou na filmovou  historii a eleganci doby dávno minulé.

Obsazení:
George Valentin: Jean Dujardin
Peppy Miller:  Bérénice Bejo
Al Zimmer: John Goodman
Doris: Penelope Ann Miller
Constance: Missi Pyle

Režie:  
Michel Hazanavicius