Projekt V-Disc je unikát ve všech směrech. V příspěvku si
řekneme více o historii těchto nahrávek, o původu a důležitosti dnes
již zcela raritních skladeb, na které vzpomínají nejen pamětníci.
S nápadem a jasnou vizí projektu přišel v roce 1941 kapitán Howard Bronson, který byl hudebním poradcem v armádním oddělení zábavy. Kapitán měl skvělý nápad, který představil osobně na vyšších místech. Věřil, že oddíly armády Spojených státu by měly jistě zájem a ocenily by sérii nahrávek hudby armádních orchestrů, které by mohly a měly motivovat vojáky k dobré práci a slušné morálce. Tento návrh přednesl Bronson necelých šest měsíců před tím, než vůbec armáda USA do 2. světové války vstoupila .
Na celé akci začal
pracovat AFRS neboli Armed Forces Radio Service (v překladu rozhlasový servis
ozbrojených sil), který měl zasílat v pravidelných intervalech vojákům na frontu
nahrávky na deskách s osmi různými žánry nahrávek: speciální armádní
nahrávky, koncerty, recitace básní, rozhlasové přenosy, filmové ukázky a
komerční nahrávky.
výběr nahrávek Franka Sinatry z projektu V-Disc
Ve Spojených státech se mezitím společnost American Federation of Musician (v překladu americká federace hudebníků), kterou vedl James Caesar Petrillo, zapojila do stávky čtyř největších gramofonových firem. Tato nepříznivá situace trvala až do chvíle, kdy George Robert Vincent přemluvil Petrilla ke spolupráci na projektu, který dnes známe pod názvem V-Disc. Hlavním cílem byla domluva mezi oběma organizacemi a především hudebníky, kteří měli začít natáčet audio nahrávky pro vojáky, kteří bojovali v daleké Evropě. To ale pouze pod podmínkou, že vše bude naprosto nekomerční a že se tyto audia nebudou nikdy prodávány v USA. AFRS a AFM se domluvili a vše se začalo realizovat.
Do akce se zapojily desítky umělců. Zpěváci, instrumentalisté, komici, orchestry i politici. Všichni měli zájem na tom, aby se nahrávky dostali k vojákům, letcům i námořníkům.
Celý projekt byl v zámoří přijat
s otevřenou náručí. Vojáci, kteří měli do té doby možnost slyšet jen staré
a většinou i velice nekvalitní nahrávky, měli nyní jedinečnou možnost poslouchat
své oblíbené umělce. Mnohé nahrávky hudby doplňovalo mluvené slovo a přání
hodně štěstí od nejoblíbenějších hudebníků a bavičů té doby.
Rádiové stanice zasílali ukázky ze svých show do hlavního stanoviště V-Disc projektu v New Yorku. V-Disc projekt měl přístup také k archivům rozhlasových pořadů. Některá filmová studia natáčela části ze zkoušek nejnovějších hollywoodských trháků, které byly následně posílány na černých vinyl deskách do Evropy. Zpěváci se účastnili hromadných natáčení s orchestry a komiky na předem stanovených místech. Nahrávky se poté zpracovávaly a hromadně replikovaly v dílnách předních gramofonových firem jako RCA Victor a Columbia Records (komerční 78 byly předtím vyrobeny z šelaku, byly ale příliš křehké. Zásilky byly často doručeny v dezolátním stavu. To byl také jeden z důvodů, proč se později začal používat vinyl).
Desky se poté balily do
krabic a byly zasílány do osmi stanovišť, odkud je armáda přepravovala do
Evropy. Konkrétně to byl NYC, Boston, Newport, Charleston, New Orleans, Los
Angeles, San Francisco a Seattle. Odtud se přepravovaly na Island, do Anglie,
Itálie, Sicílie, Afriky, Perského zálivu, Indie, Číny a Austrálie.
Z těchto míst se poté krabice rozesílaly do vojenských základen. Součástí
boxů bylo vždy maximálně 20 desek.
Do září 1945 bylo
natočeno přes 4,5 milionů nahrávek. V roce 1949 projekt oficiálně skončil.
Do té doby bylo distribuováno více než osm milionů desek. Originální pásky s nahrávkami byly zničeny a audia z projektu V-Disc nebyla nikdy použita ke
komerčním účelům.
To až do nedávné doby, kdy byly například nahrávky Franka Sinatry, Billie Holiday, Glenna Millera a jeho orchestru či Jo Stafford vydány na CD nosičích. To vše v limitovaných nákladech.
Dnes patří tyto nahrávky k velkým ratitám, které se dají jen těžce sehnat. Kompletní seznam vlastní Knihovna Kongresu ve Washingtonu DC, některé z originálních kovových desek jsou uloženy v Národním archivu v USA.
