Nové divadelní, hudební a životopisné publikace

 

 

Filmotéka hudebních osobností: The Glenn Miller Story

Orchestr Glenna Millera patřil v 30. a především 40. letech 20. století k tomu nejlepšímu, co americká populární hudba nabízela. První díl  našeho nového seriálu Filmotéka hudebních osobností je věnován snímku z roku 1954, který vypráví příběh o jednom z nejtalentovanějších kapelníků 20. století.

Titulní roli kapelníka Glenna Millera si zahrál americký herec James Stewart, který patřil v té době již k jednomu z nejuznávanějším hercům Hollywoodu. Celý film začíná na sklonku 20. let, kdy je mladý Glenn pohlcen hudbou černošských jazzových kapel. 

 Moonlight Serenade z filmu The Glenn Miller Story

V roce 1930 dostane skvělou příležitost zahrát si v orchestru při uvedení muzikálu bratří Gershwinových s názvem Girl Crazy. V této době dává dohromady také svůj orchestr, pro který se snaží nalézt ten správný zvuk, správná aranžmá. To se mu zanedlouho podaří a jeho kapela se stává jednou z nejvyhledávanějších v USA.

S příchodem 2. světové války se život Millera zcela změní. S orchestrem odlétá do Evropy, kde hraje pro radost a povzbuzení vojáků, kteří bojují na frontě za svobodu. Ve skutečnosti se velké množství  rozhlasové přenosů zachovalo a nahrávky byly později vydány v rámci projektu V-disc (viz článek z nedávné minulosti).

Chattanooga Choo Choo v podání Frances Langford 

a filmového orchestru Glenna Millera

Nešťastný den hudební historie připadá na 15. prosince 1944. V tento den beze stopy zmizelo letadlo, ve kterém letěl Glenn Miller z Londýna do Paříže. Dodnes se vedou spory o tom, co se vlastně stalo a kam přesně trosky letadla spadly.

Glenn Miller (James Stewart) s manželkou Helen (June Allyson)

Samotný snímek zaznamenal v roce uvedení obrovský úspěch. A to nejen u diváků. Film byl nominován na několik cen Akademií filmového umění a věd. Ve filmu zaznělo hned z originálních nahrávek.

Ve filmu si zahrálo také několik přátel Glenna Millera z doby minulé včetně bubeníka Gena Krupy, trumpetisty a zpěváka Louise Armstronga či zpěvačky Frances Langford a další.

 Glenn Miller a jeho orchestr

Interpreti americké populární písně: Rosemary Clooney

Rosemary Clooney zpívala až do poslední chvíle svého ne vždy šťastného života. Kariéra zpěvačky, které nikdo z kolegů neřekl jinak než Rosie, trvala celých šest dekád. I přes osobní a zdravotní problémy zůstala vždy “zpívajícím děvčetem” neboli Girl Singer. To je také název její druhé autobiografie, která vyšla v roce 1999.

Rosemary Clooney se narodila 23. května 1928 v Maysville v americkém státě Kentucky. Rosie společně se sestrou Betty a mladším bratrem Nickym museli snášet alkoholické nálady svého otce. Matka se s malým Nickym odstěhovala do Kalifornie, děvčata zůstala žít s otcem. 

V roce 1945 vyhrála děvčata předzpívání v rozhlasové stanici v Cincinnati. Společně vystupovaly pod přízviskem “Sestry Clooneyovi” za 40 dolarů týdně ve večerním programu. Na jedné ze svých cest je shodou náhod slyšel šéf orchestru Tony Pastor, kterému se jejich projev okamžitě zalíbil. Několik dalších let doprovázely obě zpěvačky bigband  na turné po Spojených státech. To až do té doby, kdy se Betty rozhodla se zpěvem a hlavně kočovným životem skoncovat.

Come On-a My House, originální verze z roku 1951

Rosemary nedlouho poté podepsala smlouvu z  nahrávací společností Columbia Records. Do roku 1949 natáčela pro Columbii s Tony Pastorem a jeho orchestrem. V roce 1951 nahrávala již jako sólová zpěvačka a to ve velkém stylu. Mitch Miller měl v té době na starosti výběr písní pro dané umělce. Přesvědčil Rosemary, aby natočila jednoduchý italský popěvek s anglickým textem s názvem Come On-a My House. Rosemary se domnívala, že píseň má nesmyslný text a je hloupá. Tato “hloupá” skladba se stala přes noc hitem číslo jedna. O té chvíle byla Rosemary oblíbenou vokalistou každé americké domácnosti.

V 50. letech se rozhlasové stanice doslova "prala" o každého věrného posluchače. S příchodem televizního vysílání to nebylo vůbec jednoduché. Rosie byla oslovena rozhlasovou stanicí CBS, aby společně s kolegou Bingem Crosbym uváděla pětkrát týdně populární ranní rozhlasovou show. Oba uváděli úspěšně ranní vysílání po několik let.

trailer k filmu White Christmas z roku 1954

Hollywood nenechal Rosie dlouho čekat. Po několika průměrných filmových počinech přišel v roce 1954 legendární snímek White Christmas, který patří dodnes k vánoční klasice nejen v USA. Po boku Binga Crosbyho, Dannyho Kaye a Very-Ellen si zahrála Rosemary jednu z dvou zpívajících sester, které se setkají z dvěma mladíky, kteří se snaží připravit překvapení v podobě vánočního večírku pro svého kapitána z 2. světové války. Hudba a texty písní pochází z pera legendární Irvinga Berlina, který napsal jednu extra skladbu s názvem Love, You Didn’t Do Right By Me speciálně pro Rosemary, která ji také ve filmu zpívá.

 směs písní z kanadského televizního pořadu Parade, 

Nelson Riddle a jeho orchestr (1961)

V roce 1953 se Rosemary vdala za Jose Ferrera, uznávaného producenta, režiséra a herce. Společně měli pět dětí. Manželství s o šestnáct let starším partnerem ale nevydrželo dlouho. Pracovní vytížení v televizi i rozhlase, cestování a mateřské povinnosti se daly jen těžce zvládat. Rosemary začala být brzy závislá na antidepresivech a práškách na spaní. V polovině 60. let již nebyla schopna vystupovat na koncertech. Další rána osudu přišla v den, kdy byl zastřelen její přítel a prezident Robert Kennedy.

Starý dobrý přítel Bing Crosby dopomohl Rosie k velkolepému návratu. V roce 1976 objela s Bingem v rámci jubilejního turné k 50. výročí jeho kariéry doslova celý svět (jeden z jejich společných koncertů byl zaznamenán a před časem vyšel také na CD nosiči). Bylo to vůbec poslední turné Crosbyho, který zemřel nedlouho poté.

 

koncertní nahrávka z londýnského divadla Palladium, 1976

Rosie byla zpět. V roce 1977 podepsala smlouvu s gramofonovou firmou Concord Jazz, pro kterou natočila v následujících letech více než tucet alb (přebaly některých z nich naleznete pod článkem). V roce 1992 ji byla ve Washingtonu DC udělena medaile Jamese Smithsona za celoživotní přínos v oblasti populární hudby v USA.

Ráda bych také připomněla její jedinečné vystoupení v pořadu Michael Feinstein and Friends in Concert z roku 1992, které je k dostání na DVD nosiči.

ukázka z televizního pořadu Michael Feinstein and Friends, 

orchestr Duka Ellingtona (1992)

Na Rosemary Clooney mám také osobní vzpomínku. V létě roku 2001 jsem ji slyšela zpívat na koncertě v londýnské Royal Festival Hall. Byla v té době již vážně nemocná, všechny své písně odzpívala vsedě. Hlasově byla ale v úžasné formě a diváci ji odměnili dlouhotrvajícím potleskem ve stoje. Poslední oficiální audio záznam pochází z listopadu 2001 z Hawaje, je k dostání na CD nosiči s názvem The Last Concert.

Rosemary Clooney zemřela 29. června 2002 v americkém státě Kalifornie na rakovinu plic.