Londýnský Top Hat aneb pocta skladbám Irvinga Berlina

Vzpomenete si na filmovou verzi muzikálu Top Hat, která byla natočena v roce 1935? V tehdy veleúspěšném snímku se představila oblíbená dvojice Fred Astaire a Ginger Rogers, které si zamiloval doslova celý svět. 

Nová londýnská divadelní produkce muzikálu Top Hat, která si před nedávnem odnesla hned několik ocenění Laurence Oliviera včetně nejlepšího nového muzikálu roku, je překrásnou poctou skladbám Irvinga Berlina - jednoho z nejúspěšnějších skladatelů amerických populárních písní první poloviny 20. století...

Divadelní verze vznikla na motivy úspěšné filmové předlohy, která s humorem odkrývá příběh broadwayského tanečníka a zpěváka Jerryho Traverse, který má téměř celý svět u nohou. A to včetně dam, které jej obdivují a chtějí být vždy v jeho blízkosti. Až na jednu - bohatou a krásnou Dale Tremont, která si žije svůj vlastní život a na románek s příliš sebevědomou hvězdou nemá ani pomyšlení. To je ale pouze začátek skvostné komedie, která si díky humornému nedopatření, skandálnímu odhalení, krásným kostýmům a především hudebním a tanečním číslům získala přízeň mnohých nejen londýnských divadelních nadšenců a kritiků.

Ginger Rogers, Irving Berlin a Fred Astaire 

Londýnský muzikál není v žádném případě doslovnou kopií filmu. Hned úvodní hudebně taneční číslo Putting on The Ritz se ve filmové verzi Top Hat vůbec neobjevilo. Oblíbená skladba byla napsána již v roce 1929, sám Astaire si ji na filmovém plátně zatančil a zazpíval až ve filmu Blue Skies v roce 1946. Všechny skladby muzikálu Top Hat pochází z pera Irvinga Berlina, který je zaručeně největší hvězdou celé show. Jeho písně, ať už jich znáte pár nebo mnoho, jsou zárukou kvality a nestárnoucí elegance.

Během necelých tří hodin uvidíte a především uslyšíte populární písně Isn't This a Lovely Day, No Strings, The Piccolino, Let's Face the Music and Dance, samozřejmě titulní Top Hat, White Tie and Tails a asi nejkrásnější taneční číslo za doprovodu skladby Check To Check, ve které tvůrci nezapomněli na doslova přesnou repliku kostýmu z peří, který měla na sobě ve filmu Ginger Rogers. A jak je dobře známo, Fred Astaire z tohoto kostýmu nebyl vůbec nadšený...

Vedle hlavních postav se v muzikálu představí také několik podvodníků, bohatých záletníků, italský módní návrhář, typický anglický sluha a vyzvědač v jedné osobně a překrásný postarší manželský pár. Každá postava má své místo, svou píseň a především svůj příběh, bez kterého by Top Hat nebyl tím, čím je. Nejúspěšnější londýnskou muzikálovou show roku 2013...

Interpreti americké populární písně: Ginger Rogers

Šarmantní a talentovaná Ginger Rogers se vznášela ve filmových muzikálech jako vánek. Do historie se zapsala především díky snímkům z hereckým a tanečním kolegou Fredem Astairem. Všem ale dokázala, že umí také hrát! Dodnes je jednou z nejobdivovanějších hereček v Hollywoodu.

 

Vlastním jménem Virginia Katherine McMath se narodila 16. července 1911 v americkém státě Missouri. Její rodiče se rozešli nedlouho po jejím narození. Děvčátko vychovávali prarodiče, ke kterým měla i později velice vřelý vztah. Když bylo malé Virginii 9 let, její matka se podruhé vdala za Johna Logana Rogerse. Jako malá dostala přezdívku Ginga. To také přeznamenalo její umělecké jméno, které známe všichni dodnes. GINGER ROGERS.

Maminka Ginger se vždy zajímala o dění v Hollywoodu, začala psát recenze na divadelní představení do místních novin. Byla v centru dění. Ginger na ni často čekávala v zákulisí divadla, kde si dlouhou chvíli krátila zpěvem a tancem s ostatními herci. A tak to nepřímo vlastně všechno začalo. Po vítězství v taneční soutěži se vydala Ginger na šestiměsíční turné. Tehdy jí bylo pouhých šestnáct let. Následující rok se provdala za zpěváka a tanečníka Jacka Culpeppera (ten byl prvním z pěti manželů Ginger), se kterým vystupovala na jevišti pod pseudonymem Ginger a Pepper. Po několika měsících se manželství rozpadlo. Rogers ale neztrácela čas. V prosinci 1929 debutovala na Broadway v muzikále Top Spee. Nedlouho poté si ji vybral George a Ira Gerswhin do své nové show Girl Crazy, kde vystoupila po boku Ethel Merman. V té době se poprvé setkala s Fredem Astairem, který vypomáhal s choreografií tanečních čísel muzikálu. Jistě tehdy ani jeden z nich netušil, jak důležité to bylo setkání. Po premiéře Girl Crazy se stala z Ginger Rogers newyorská hvězda. V roce 1930 podepsala sedmiletou smlouvu s filmovou společností Paramount Pictures..

jedno z tanečních čísel z filmu Swing Time (1936)

Po několika krátkých filmech pro Paramount se Ginger osamostatnila. Objevila se v několika zajímavých filmových muzikálech jako byl snímek 42nd Street, Gold Diggers of 1933 a především film Flying Down To Rio, ve kterém si poprvé zahrála po boku Freda Astaira. Společně s Astairem natočila v 30. letech devět celovečerních filmů, ve kterých nerozlučná dvojice tančila, zpívala a také převedla komediální herecké umění. Jistě některé z filmů znáte, několik z nich uvedla před lety i česká televize. K poslednímu, desátému a jedinému barevnému filmu, se sešla Ginger a Fred až v roce 1949. Pro Ginger to bylo tak trošku nečekané, protože původně měla roli hrát Judy Garland, která ale bohužel kvůli zdravotním problémům musela projekt vzdát. A právě pro Garland napsal skladatelský tým Harry Warren a Ira Gershwin několik písní, které nakonec ve filmu ani nezazněly. Ginger nedisponovala tak velkým hlasem jako Judy, proto se inscenátoři rozhodli přidat o to více tanečních čísel. 

Konkrétně se jednalo o tyto filmy:

Flying Down to Rio (1933)

The Gay Divorcee (1934)

Roberta (1935)

Top Hat (1935)

Follow the Fleet (1936)

Swing Time (1936)

Shall We Dance (1937)

Carefree (1938)

The Story of Vernon and Irene Castle (1939)

The Barkleys of Broadway (1949)

trailer k filmu The Barkleys of Broadway (1949)

Ginger se představila světu jako dramatická herečka již na sklonku 30. let. K pozoruhodným projektům patřil film Stage Door z roku 1937, kde si zahrála po boku Katherine Hepburn. V roce 1941 vyhrála Ginger Oscara za herecký výkon v hlavní roli ve filmu Kitty Foyle. Hlavní roli Roxie Hart si zahrála ve stejnojmenném filmu z roku 1942. Předlohou k filmu byla divadelní hra, která byla o několik dekád později inspirací muzikálu Chicago. 

Ráda bych zmínila také filmovou verzi muzikálu Lady In The Dark z roku 1944. Hlavní postavou filmu je cílevědomá mladá žena, která trpí komplexem z dětství, který si sama nemůže vysvětlit. Úspěšná editorka módního časopisu se setkává s trojicí diametrálně odlišných mužů. Nakonec dá samozřějmě přednost tomu právému... Originální písně napsala pro původní divadelní verzi dvojice Kurt Weil a Ira Gershwin. Z těch se jich ve filmu objevilo pouze několik jako byla The Saga of Jenny, Girl of the Moment a částečně také hlavní hudební motiv příběhu s názvem My Ship (ve filmu ale bohužel jen jako hudební podkres, nikoliv jako zpívané číslo).

The Saga of Jenny - ukázka z filmu Lady In The Dark (1944)
 

V 50. letech se Ginger objevila v několika méně známých ale kvalitních filmech. Za všechny jmenujme například snímek Storm Warning z roku 1950 s Ronaldem Reaganem a Doris Day, Monkey Business z roku 1952 s Cary Grantem a Marilyn Monroe. 

přebal autobiografie Ginger Rogers
 

Vedle práce v Hollywoodu Ginger pravidelně vystupovala také v televizi. Byla hostem mnoha pořadů svých přátel. Za všechny bych ráda zmínila oblíbený pořad Bob Hope Buick Show, ve kterém vystoupila v roce 1959.

I Got Rhythm (1959)

V další dekádě se představila na divadelních prknech ve dvou muzikálech Jerry Hermana. V roce 1965 se v New Yorku představila jako veselá Doly Levi v muzikálu Hello, Dolly! Londýnské publikum mělo možnost zažít Ginger v hlavní roli tetičky Mame, kterou hrála celých 14 měsíců za velkého zájmu diváků, médií i kritiky. V té době byla nejlépe placenou umělkyní na WestEndu. 

Kennedyho Centrum ocenilo celoživotní přínos umělkyně v roce 1992. Ginger Rogers zemřela 25. dubna 1995 ve věku 83 let.

NIGHT AND DAY

Hudební lahůdku NIGHT AND DAY napsal Cole Porter v roce 1932. Píseň má svou pestrou a zajímavou historii, o které si řekneme něco více právě dnes. Písně amerického skladatele spojuje jedna věc. Ať psal zábavné popěvky či melancholické balady, vždy je spojovala jeden jediný motiv. Emoce.

Ty jsou patrné především v jeho největších hitech, ke kterým NIGHT AND DAY bezesporu patří. Skladbu poprvé interpretoval Fred Astaire v muzikále Gay Divorce. Celou originální produkci a zkoušky díla provázela celá řada nesnází. Show byla poprvé uvedena 29. listopadu 1932 (248 repríz). Necelý měsíc po uvedení se z písně stal šlágr, který si zpíval celý New York (skladba byla důležitým hudebním mementem v začátcích deprese a pozdější prohibice). Netrvalo dlouho a muzikálu se začalo říkat „Night and Day” show.

 NIGHT AND DAY z filmové verze The Gay Divorce (1934)

První oficiální nahrávka pochází z 22. listopadu 1932 (tedy týden před oficiálním broadwayským uvedením) s Fredem Astairem (zpěv) a orchestrem Leo Reismana. 

Necelý rok od premiérového uvedení se dočkali muzikálu také diváci v Londýně, kde byla show poprvé uvedena 2. listopadu 1933 v divadle Palace (180 repríz). V tuto dobu znal skladbu již téměř každý. Ve Velké Británii ji natočilo hned několik předních vokalistů jako byl například Leslie Hutchinson, Al Bowlly či operní pěvec Richard Tauber (všechny zmiňované verze jsou v tanečním tempu, stejně jako originální aranžmá).

Cole Porter a jeho kompletní písňové texty (publikace vyšla v roce 1992)

Po uvedení na Broadway a Westendu se ozval také Hollywood. Filmová verze muzikálu The Gay Divorcee (od původního divadelního názvu Gay Divorce se liší) byla uvedena v roce 1934. I přesto, že se v původním divadelním uvedení objevilo hned několik skvělých "porterovek" jako například "I've Got You On My Mind", "After You, Who" či "Mr. and Mrs. Fitch", žádná ze jmenovaných písní ve filmu nezazněla. Jediné, co se zachovalo, byl příběh a píseň NIGHT AND DAY.

NIGHT AND DAY v podání Franka Sinatry (verze z roku 1962)

Nahrávky a verze NIGHT AND DAY, které patří dnes do pokladnice americké populární písně:

Fred Astaire natočil skladbu jako první v roce 1932. Další verze vznikla o rok později ve Velké Británii. Z roku 1952 známe překrásnou a podle mého názoru asi nejlepší podobu skladby natočenou pro album The Astaire Story. Komplet 3 LP desek je jakousi retrospektivou Astairovi kariéry. Sběratelskou raritou je verze z roku 1967 - v rámci večera s hudbou a vzpomínáním na Cola Portera zpíval Astaire skladbu, kterou jako první v roce 1932 představil světu. Kompletní program byl natočen a v nedávné době vyšel v limitované edici také na CD nosiči.

Skladba je nerozlučně spojena také s Frankem Sinatrou, který ji natočil na několik studiových alb, zpíval ji na také často na koncertech:

-     Tommy Dorsey a jeho orchestr doprovodil FS v nahrávce z roku 1942

-     další 2 verze natočil FS v roce 1947 - první byla vydána až v roce 1993

-     živá nahrávka existuje také z roku 1953 z koncertu z Blackpoolu

-     rozhlasová nahrávka z roku 1954 (aranžmá skladby: Axel Stordahl)

-     v roce 1956 na album A Swingin' Affair (aranžmá: Nelson Riddle)

-     v roce 1961 na album Sinatra & Strings (aranžmá skladby: Don Costa)

-     v roce 1962 natočeno v rámci světového turné FS

-     koncertní verze z Buffala z roku 1982

Jo Stafford nahrála píseň pro své album Broadway's Best.

Doris Day natočila krásnou verzi na album Hooray For Hollywood.

Anita O'Day si zazpívala skladbu na albu Anita O'Day Swings Cole Porter (s orchestrem Billyho Maye). Několik operních umělců si s chutí NIGHT AND DAY také zazpívalo, jmenujme alespoň Thomase Hampsona (na albu Night and Day: Thomas Hampson Sings Cole Porter), Samuela Rameyho, Richarda Taubera nebo Kiri Te Kanawu, která úchvatně interpretuje píseň na albu Kiri Sings Porter.

raritní nahrávka Django Reinhardta z roku 1947

Bill Evans - dvě verze z roku 1957, první s klarinetistou Tony Scottem, druhá vyšla na albu Everybody Digs Bill Evans. Art Tatum - v roce 1953 jako solová klavírní nahrávka, v roce 1956 s Benem Websterem. Charlie Parker - bigbandová verze z roku 1952, ve stejném roce natočil "Bird" v Paříži živou nahrávku s Dizzy Gillespiem. Django Reinhardt - verze z roku 1938 se Stephanem Grappellim, raritní nahrávka s kvintetem Rexe Stewarta z roku 1947, swingová verze natočená v Římě v roce 1949, studiová nahrávka z roku 1953.

Swing Time

Není asi nutné představovat do detailů dvojici Fred Astaire & Ginger Rogers. V 30. a 40. letech společně natočili 10 celovečerních filmů, ve kterých tančili, zpívali a bavili diváky. Patřili ve své době k takzvané "hollywoodské smetánce".

Filmový snímek (a troufám si řici, že jeden z jejich nejlepších) s názvem Swing Time, byl natočen v roce 1936. V Čechách byl tento film uváděn pod názvem Svět valčíků. Dnes si jej připomínáme především kvůli skladateli filmových písní, kterým je Jerome Kern. Texty napsala Dorothy Fields.

Nejeden filmový kritik tvrdí, že právě v tomto snímku předvedl Astaire své nejlepší a nejkomplikovanější taneční kreace a čísla. Každé písni, její melodii a především  rytmu věnoval Astaire s choreografem Hermesem Panem velké množství času. Taneční bravuru předvedl v písni Never Gonna Dance.

Vedle tanečních a svižných kouskou zazněla ve filmu i balada The Way You Look Tonight, která se stala vůbec nejúspěšnější písní ze zpěvníku Freda Astaira ve Spojených státech. Skladba získala Oscara za nejlepší filmovou píseň roku 1936.

Melodie, které zazněly ve filmu Swing Time:

Pick Yourself Up – píseň v rytmu polky je ve filmu nejprve zazpívána a poté se na část melodie také tančí.

The Way You Look Tonight – píseň v rytmu foxtrotu zpívá Astaire, který sedí u piána a pozoruje svou partnerku, která si umývá vlasy a poslouchá  pozorně text písně. Píseň se později objevila také v jiných filmech. Například ve snímcích Chinatown (1977) a My Best Friend’s Wedding (1997).

A Fine Romance - Fred Astaire a Ginger Rogers 

A Fine Romance 

Walz in Swing Time

Bojangles of Harlem

Never Gonna Dance

Jerome Kern napsal filmovou hudbu pro tři snímky, ve kterých si zahrál, zatančil a zazpíval Fred Astaire. Své nejlepší filmové písně napsal právě a jen pro něj.

Walz in Swing Time 

Swing Time (1936)

Režie: George Stevens

Producent: Pandro S. Berman

Filmová předloha: Howard Lindsay, Allan Scott

Původní předloha: “Portrait of John Garnett” autora Erwina S. Gelsey

Hlavní role: Fred Astaire, Ginger Rogers 

Autor hudby: Jerome Kern

Autorka textu: Dorothy Fields

Distributor: RKO Radio Pictures 

Datum premiéry: 27. sprna 1936

Finian's Rainbow

program z premiérového uvedení na Broadway (1947)

Pokaždé, když zahlédnu v televizním programu odkaz na americký muzikál, tak se musím usmát. Televizní kanály jich dávají tak málo! Několik jich ale přece jenom čas od času vídáme. Jedním z nich je legendární film, který si pamatuji ještě z dětství. DIVOTVORNÝ HRNEC. V originále FINIAN’S RANBOW. Kdo by neznal příběh postaršího Ira, který přichází  se svou dcerou Sharon do Ameriky. Zde se chce usadit a šťastně žít. Do nové země potají propašuje hrnec zlata, který patří skřítkovi Ogovi. Ten chce za každou cenu získat svůj poklad nazpět...

Ella Logan a Donald Richards - premiérová inscenace (1947)

V dnešním příspěvku si řekneme více o muzikále, který si získal příznivce před více než 60 lety. Zvu vás do země skřítků, kouzel a líbivých písní, které jistě všichni dobře znáte...

Knižní předlohu napsal společně s Fredem Saidym i Yip Harburg, který byl autorerm textů ke všem písním muzikálu. Hudbu napsal legendární Burton Lane. Harburg a Lane napsali společně několik desítek písní, které se staly ve své době velkými hity. 

If This Isn't Love - jedna z písní z filmové verze (1968)

Muzikál byl premiérově uveden 10. ledna 1947 v 46th Street Theatre na Broadway, kde se odehrálo neuvěřitelných 725 repríz. Režie se ujal Bretaigne Windust, choreografie Michael Kidd. V hlavních rolích mohli diváci vidět a slyšet Ellu Logan (Sharon), Donalda Richardse (Woody), Alberta Sharpe (Finian), Davida Wayna (skřítek Og) a Lyn Muray Singers. David Wayne získat za portrét skřítka Oga broadwayskou cenu Tony. Byla to vůbec první cena Tony, který byla v historii ročníků Tony Awards udělena. Londýnská inscenace muzikálu měla premiéru 21. října 1947, odehráno bylo pouhých 55 představení. 

Nahrávka muzikálu z roku 1947 byla nedlouho po premiéře vydána firmou Columbia Records na LP nosiči. Jednalo se tehdy o unikátní a první vydání nového LP formátu gramofonovou firmou (v roce 2000 byla nahrávka remástrována a vydána na CD nosiči, který obsahuje například zcela raritní snímky, tři bonusy a píseň Don’t Pass Me By, která byla z původní show před premiérou vyškrtnuta).

Don Francks a Petula Clark jako Woody a Sharon

Pohádkový muzikál se na broadwayská divadelní prkna vrátil celkem čtyřikrát. V roce 1955 jej režíroval syn slavného otce William Hammerstein. V roli Sharon se představila Helen Gallagher, dále pak Merv Griffin a Will Mahoney, který byl dokonce nominován na cenu Tony. Další produkci režíroval v roce 1960 Herbert Ross (nahrávku z inscenace vydala RCA Victor). Poslední broadwayská inscenace byla uvedena v New Yorku v roce 1967. Poslední a nedávné uvedení z října 2009 mohli diváci vidět v St. James Theatre. Show byla stažena kvůli ekonomickým problémům v lednu 2010. I tak získala tři nominace na ceny Tony – nominaci za nejlepší navrácenou inscenaci muzikálu, nejlepší herečku v hlavní roli (Kate Baldwin) a nejlepšího herce v hlavní roli (Christopher Fitzgerald). Nahrávka nedávné broadwayské verze muzikálu byla vydána na CD nosičích v roce 2010. 

upoutávka na poslední broadwayskou inscenaci muzikálu (2009)

V polovině 50. let se začalo přemýšlet o animované verzi muzikálu. Svůj hlas měli postavám propůjčit takové hvězdy jako byla Ella Fitzgerald, Frank Sinatra či Louis Armstrong. Nakonec z celého projektu sešlo. Zachovali se ale originální nákresy a poznámky tvůrců, které byly v roce 1993 poprvé uveřejněny v magazínu Print.

Fred Astaire jako Finian McLonergan ve filmové verzi muzikálu 

Sejde z očí, sejde z mysli. To se jiště často říká, také to často platí. I přes úspěšná broadwayská uvedení se “Finianova duha” dostala jen k vyvoleným divákům. To se změnilo ve chvíli, kdy byl v roce 1968 muzikál zfilmovám a poprvé uveden na plátnech kin. Diváci si jej okamžitě zamilovali. V hlavních rolí se představila tehdy mladičká Petula Clark jako Sharon, kanadský zpěvák Don Francks jako nebojácný Woody, neposedný a veselý Tommy Steele jako skřítek Og. Především to byl ale legendární Fred Astaire, který ve své poslední filmové muzikálové roli ztvárnil postavu irského emigranta Finiana McLonergana. Filmová verze se nestala legendární jen díky Astairovi, i přesto, že on sám na tom má velkou zásluhu. Jsou to především písně, které jsou nesmrtelné. Interpretují se dodnes. A to nejenom v originálním znění.

Nedlouho po americké premiéře se dočkali muzikálového uvedení také čeští diváci. Hudební komedii uvedli pánové Voskovec a Werich, v roli Sharon se představila dodnes aktivní Soňa Červená. 

Jan Werich a Soňa Červená - Divotvorný hrnec, 1948

Až opět zahlédnete v TV programu film s názvem Divotvorný hrnec, určitě si udělejte čas a užijte si dvě hodiny pohádkové magie. Zjistíte totiž, že film má skvělou a veselou atmosféru. A je také poučný. Jeho náladu asi nejlépe vystihuje píseň, kterou ve filmu zpívá skřítek Og a Sharon. Something Sort Of Grandish...

Something Sort Of Grandish

THEY CAN'T TAKE THAT AWAY FROM ME

Jedna z nejkrásnějších písní bratrů Gershwinových byla uvedena v roce 1937 ve filmu Shall We Dance. Na plátně ji poprvé zazpíval legendární Fred Astaire, který patřil od 30. let 20. století k největším tanečním a zpívajícím hercům v Hollywoodu. Ve stejném roce byla skladba nominována na Oscara za nejlepší filmovou píseň roku 1937.

Píseň, kterou ve filmu interpretuje Astaire  v necelých dvou minutách, bohužel zaniká. Původní aranžmá pro orchestr, které Gershwin napsal a chtěl ve filmu použít, nakonec použito vůbec nebylo. Diváci se museli spokojit s malou náhražkou ve formě krátce odzpívaného popěvku, na který si většina z nich po odchodu z kina již nevzpomněla.

originální filmová verze z Shall We Dance (1937)

V roce 1949 se Fred Astaire a Ginger Rogers představili ve filmu The Barkleys of Broadway společně naposledy. Původně měla být Astairovou partnerkou ve filmu Judy Garland, která nakonec ze zdravotních důvodů roli odmítla. Ginger Rogers ji nezapomenutelně zastoupila. A to především v tanečních číslech. I přes "oprávněné protesty" ze strany Harryho Warrena, který napsal hudbu k písním pro tento film, byla THEY CAN'T TAKE THAT AWAY FROM ME po 12 letech od premiérového uvedení, znovu na plátně kin. Tentokrát v celé parádě a v originálním aranžmá pro orchestr. Ostatně posuďte sami, které z verzí dáte přednost...

verze z filmu The Barkleys of Broadway (1949)

Od té doby uplynulo hodně vody. Píseň se stala jednou z nejhranějších a nejnahrávanějších skladeb z repertoáru George Gershwina. Vzpomeňme tedy na některé z nejlepších nahrávek....

Již zmíněná nahrávka Freda Astaira z roku 1937 byla natočena s orchestrem Johnnyho Greena. Ve stejném roce píseň natočila pro Columbii Records také Billie Holiday.

Dnes tuto legendární nahrávku vlastní snad každý; v roce 1956 se sešli ve studiu Ella Fitzgerald a Luis Armstrong, skladba vyšla na albu Ella and Luis. Sarah Vaughan natočila píseň hned dvakrát, poprvé na své řadové album Swingin's Easy (1957), druhá a zcela unikátní živá nahrávka pochází z koncertu Gershwin Live! z roku 1982.

jedna z novodobých nahrávek - Jane Monheit & John Pizzarelli 

Jedna z mých nejoblíbenějších verzí je živá nahrávka z alba Rosemary Clooney The Last Concert [Live], kterou zpívala na svém posledním turné v roce 2001. Skutečný skvost!

Další interpreti přicházejí a přibírají si skladbu do svého repertoáru. Doufejme tedy, že těch kvalitních interpretací bude pouze přibývat...