LOVE IS HERE TO STAY

LOVE IS HERE TO STAY patří dnes k nesmrtelným písním. Přežila několik vzestupů i pádu. V podání Kennyho Bakera byla poprvé uvedena v roce 1938 ve filmu The Goldwyn Follies. 

Bohužel se opět potvrdilo to pravidlo, že neúspěšný film nezachrání ani dobré písně... Skladba na plátně dostala minimum prostoru; byla použita spíše jako podkres k dialogu ve filmu. I přesto, že ve filmu píseň zanikla, byla ve stejném roce několikrát natočena. Úspěch zaznamenal Larry Clinton and jeho orchestr (s vokálem Bea Wainové). Další kvalitní nahrávku má na kontě Red Norvo se svým orchestrem (zpěv Mildred Bailey).

LOVE IS HERE TO STAY byla pouhým popěvkem. Melodií, které si posluchači ani nevšímali. To se ovšem změnilo ve chvíli, kdy píseň v roce 1952 zazpíval Gene Kelly ve filmu An American In Paris (u nás známým pod názvem Američan v Paříži). Ve zmíněném filmovém muzikále zaznělo několik známých i neznámých písní Gershwina. 

Vedle LOVE IS HERE TO STAY můžeme ve filmu slyšet legendární standardy jako S’Wonderful, I'll Build A Stairway To Paradise nebo Love Walked In. Film je geniálně zakončen velkolepou baletní scénou na Gershwinovu skladbu An American in Paris. Hollywood takto vzdal poctu geniálnímu skladateli, který po 15 letech od své smrti, byl populární více než kdykoliv předtím (mimo filmového DVD, které je běžně k dostání i v ČR, vyšel před několika lety také 2CD kompletní soundtrack, na kterém naleznete nejenom veškerou hudbu, která byla použita ve filmu, ale také bonusový materiál, který se do filmu nikdy nedostal).

Liza Minnelli - Here I'll Stay/Our Love Is Here To Stay

Připomeňme si tedy i některé známé a neznámé verze této písně...

V 50. letech natočili skladbu také dva legendární saxofonisté – v roce 1955 to byl Benny Carter, od dva roky později natočil společně s klavíristou Teddy Wilsonem melodii Lester Young. Skladba vyšla na albu Pres and Teddy u firmy Polygram Records.

Dalšími instrumentalisty, kteří věnovali kompozici svůj čas byl například Dexter Gordon, Bill Evans či Stan Getz.

Swingová verze Carmen McRae z roku 1955 patří k mým nejoblíbenějším, objevila se na albu Here to Stay. Na sklonku své kariéry natočila LOVE IS HERE TO STAY s Benem Websterem i Billy Holliday (album All Or Nothing At All pro Polygram Records vyšlo v roce 1956). V roce 1957 si píseň společně zazpívala i Ella Fitzgerald a Luis Armstrong. Další nezapomenutelnou verzi natočil také Nat King Cole.

V posledních letech byla pořízena celá řada pozoruhodných nahrávek. Michael Feinstein natočil píseň hned několikrát. Jedna z nejkrásnějších interpretací vůbec je živá nahrávka na albu Michael Feinstein Anthology.

LOVE IS HERE TO STAY zazněla v celé řadě filmů, připomeňme si ty nejznámější:

The Goldwyn Follies (1938, v podání Kennyho Bakera)

An American In Paris (1951, Gene Kelly)

Lady Sings the Blues (1972, Diana Ross)

New York, New York (1977, Liza Minnelli)

When Harry Met Sally (1989, Luis Armstrong, Ella Fitzgerald)

Love Is Here To Stay v podání Patti Austin Tria (2007)

Je historicky poslední dokončenou písní, kterou George Gershwin napsal. Zachovala se díky veliké náhodě. Sám Gershwin ji nikdy kompletně a uceleně nezaznamenal do not. Gershwinův dobrý přítel a pianista Oscar Levant si naštěstí dobře pamatoval melodii i harmonie písně, kterou před svou smrtí Gershwin často hrával. Po autorově smrti tak mohl přesně zaznamenat vše, co známe a obdivujeme dodnes.

Nedávno jsem četla článek, ve kterém mne zaujala jedna myšlenka. Článek o životě George Gershwina končil těmito vskutku pravdivými slovy …

AS LONG AS WE CARE, GERSHWIN IS HERE TO STAY…

THEY CAN'T TAKE THAT AWAY FROM ME

Jedna z nejkrásnějších písní bratrů Gershwinových byla uvedena v roce 1937 ve filmu Shall We Dance. Na plátně ji poprvé zazpíval legendární Fred Astaire, který patřil od 30. let 20. století k největším tanečním a zpívajícím hercům v Hollywoodu. Ve stejném roce byla skladba nominována na Oscara za nejlepší filmovou píseň roku 1937.

Píseň, kterou ve filmu interpretuje Astaire  v necelých dvou minutách, bohužel zaniká. Původní aranžmá pro orchestr, které Gershwin napsal a chtěl ve filmu použít, nakonec použito vůbec nebylo. Diváci se museli spokojit s malou náhražkou ve formě krátce odzpívaného popěvku, na který si většina z nich po odchodu z kina již nevzpomněla.

originální filmová verze z Shall We Dance (1937)

V roce 1949 se Fred Astaire a Ginger Rogers představili ve filmu The Barkleys of Broadway společně naposledy. Původně měla být Astairovou partnerkou ve filmu Judy Garland, která nakonec ze zdravotních důvodů roli odmítla. Ginger Rogers ji nezapomenutelně zastoupila. A to především v tanečních číslech. I přes "oprávněné protesty" ze strany Harryho Warrena, který napsal hudbu k písním pro tento film, byla THEY CAN'T TAKE THAT AWAY FROM ME po 12 letech od premiérového uvedení, znovu na plátně kin. Tentokrát v celé parádě a v originálním aranžmá pro orchestr. Ostatně posuďte sami, které z verzí dáte přednost...

verze z filmu The Barkleys of Broadway (1949)

Od té doby uplynulo hodně vody. Píseň se stala jednou z nejhranějších a nejnahrávanějších skladeb z repertoáru George Gershwina. Vzpomeňme tedy na některé z nejlepších nahrávek....

Již zmíněná nahrávka Freda Astaira z roku 1937 byla natočena s orchestrem Johnnyho Greena. Ve stejném roce píseň natočila pro Columbii Records také Billie Holiday.

Dnes tuto legendární nahrávku vlastní snad každý; v roce 1956 se sešli ve studiu Ella Fitzgerald a Luis Armstrong, skladba vyšla na albu Ella and Luis. Sarah Vaughan natočila píseň hned dvakrát, poprvé na své řadové album Swingin's Easy (1957), druhá a zcela unikátní živá nahrávka pochází z koncertu Gershwin Live! z roku 1982.

jedna z novodobých nahrávek - Jane Monheit & John Pizzarelli 

Jedna z mých nejoblíbenějších verzí je živá nahrávka z alba Rosemary Clooney The Last Concert [Live], kterou zpívala na svém posledním turné v roce 2001. Skutečný skvost!

Další interpreti přicházejí a přibírají si skladbu do svého repertoáru. Doufejme tedy, že těch kvalitních interpretací bude pouze přibývat... 

Second Rhapsody

Second Rhapsody se nikdy nezapsala do historie jako Gershwinova slavná Rhapsody in Blue. Já bych i přesto chtěla připomenout toto úžasné dílo, které jistě stojí za poslech..

Gershwin a Koussevitzky při studiu notového zápisu Second Rhapsody 

Velkým příznivcem Gershwina byl též Serge Koussevitzky, který byl v 30. letech 20. století šéf dirigentem Bostonských symfoniků. Sám Gershwin přepracoval svou krátkou New York Rhapsody a přejmenoval ji jednoduše na Second Rhapsody. Celou kompozici dokončil v únoru 1931, kompletní orchestrace byla hotová o tři měšíce později. 29. ledna 1932 uvedl premiérově v Bostonu Koussevitzky se svým orchestrem Second Rhapsody, Gershwin se sám ujal klavírního partu. V New Yorku byla skladba uvedena v únoru 1932. Většina kritiků chválila Gershwinovu precizní hru a techniku. Samotná skladba vyzněla bohužel naprázdno; podle tehdejšího tisku byla naprosto neinspirativní imitací Rhapsody in Blue.

Second Rhapsody je dílem génia, který psal každou svou skladbu s poselstvím, které nebylo bohužel v době skladatelova života zcela pochopeno. Sám Gershwin říkával, že jako skladatel vážné hudby se můžete v Americe prosadit a být uznávám jenom tehdy, pokud jste Evropan a nebo mrtvý, nejlépe ovšem oboje...

Dnes je tomu jinak. Existuje hned několik nahrávek, které stojí za zmínku. K mým favoritům patří bezesporu zvukový záznam z roku 1931 se samotným Gershwinem u klavíru. Z novodobých verzí mohu všem doporučit nahrávku San Francisco Symphony, která vznikla v roce 1998 u příležitosti 100. výročí narození George Gershwina! Přeji tedy všem příjemný poslech...