Monica Lewis: "Zpívala jsem s Frankem Sinatrou, byl to báječný kolega".

Monica Lewis spolupracovala s těmi nejlepšími v showbusinessu. V loňském roce vyšla její autobiografie, ve které vzpomíná na své rodiče, kariéru a kolegy z branže. Letos v květnu oslavila neuvěřitelné 90. narozeniny. Paní Lewis byla velice laskavá a odpověděla nám na několik otázek...

Monica Lewis se svou autobiografií 
(foto Alan Mercer)

Vaše kariéra začala ve 40. letech, kdy jste pracovala v rozhlasových pořadech jako byl například Beat The Band a The Chesterfield Hour, které byly populární po celé Americe. Nedlouho poté jste se stala populární zpěvačkou. V tomto období jste natočila mnoho populárních písní té doby. A toto vše ještě předtím, než televize doslova pohltila celou zemi... 

Rozhlas a hollywoodské filmy byly hlavní mediální formou zábavy v období, kdy jsem vyrůstala v Chicagu. To bylo především v době Velké hospodářské krize. Poslouchávali jsme rozhlasové debaty prezidenta F. D. Roosevelta, samozřejmě také spoustu dobré muziky. Moje maminka byla operní pěvkyně, otec hrál na piano, dirigoval a také skládal hudbu. Takže jsem společně se starší sestrou a bratrem byli vždy obklopeni hudbou. Každou neděli jsme poslouchávali rozhlasové operní přenosy a koncerty Newyorských filharmoniků. Jindy jsme si užívali Ellu Fitzgerald a bingbandy. Toto vše jsem poslouchala a učila se během dětství, kdy jsem si hrávala s panenkami. Nedlouho poté jsem se snažila napodobovat všechny popoulární zpěvačky, moji maminku nevyjímaje, které jsem tehdy slýchávala..

Monica Lewis natočila ve 40. letech 

několik písní v rámci projektu V-Disc

Benny Goodman byl jedním z nejdůležitějších lidí ve Vaší kariéře. Ve Vaši autobiografii jsem se dočetla, že jsem musela předzpívat panu Goodmanovi společně s dalšími 300 dívkami. A to úspěšně, protože jste zvítězila nad ostatními a práci dostala. Jak se Vám s tímto hudebním velikánem spolupracovalo?

Spolupráce s Bennym byla fantastická. Předzpívání bylo vzrušující, upřímně jsem byla hodně nervózní. V den předzpívání mi zavolal můj kamarád Leonard Feather. Leonard byl muzikant a známý jazzový kritik. Řekl mi, že tehdejší Bennyho zpěvačka se rozhodla opustil bigband. Tou zpěvačkou byla Peggy Lee. Benny narychlo sháněl za Peggy plnohodnotnou náhradu, aby mohl s kapelou dokončit dvoutýdenní angažmá v newyorském hotelu Astor.

Rozhodla jsem se předzpívat píseň It Don’t Mean a Thing (If It Ain’t Got that Swing). Kolena se mi třásla, ale já zpívala. Benny si mne vybral a dal mi šanci. Vydělávala jsem 75 dolarů týdně, což byla na tehdejší dobu spousta peněz. Naučila jsem strašně moc za velice krátké období. Paradoxně se Benny scházel více s mým tatínkem než se mnou. Oba totiž milovali vážnou hudbu. Benny mne častokrát po představení pohladil po vlasech řekl "hodná holka". 

foto z období rozhlasového vysílání 

The Chesterfield Hour, CBS (1945)

Zazpívala a natočila jste mnoho krásných písní, pracovala s talentovanými hudebníky. Vím, že by bylo asi těžké vybrat si jednu oblíbenou píseň. Ráda bych se Vás ale zeptala na kolegy a autory písní, se kterými jste spolupracovala...

Na podzim roku 1953 jsem podepsala smlouvu s Capitol Records. Bylo to téměř pět let poté, co jsem ukončila spolupráci s filmovým studiem MGM. V Capitol Records jsem měla velké štěstí, že jsem měla možnost pracovat se skladatelem Nelsonem Riddlem, který psal mimojiné aranžmá pro Nat King Cola, Ellu Fitzgerald, Judy Garland a především Franka Sinatru. 

Když jsem asi dekádu předtím pracovala v rozhlase na pořadu The Chesterfield Hour, měla jsem možnost si zazpívat s Frankem Sinatrou. Frank byl báječný. 

Měla jsem velké štěstí, že jsem poznala spoustu milých a talentovaných kolegů, zpěváků, herců a televizních osobností. 

Z filmových muzikálů, které jste natočila v 50. letech mám moc ráda film Excuse My Dust, který šel do kin v roce 1951. Na který z muzikálů vzpomínáte nejraději a proč?  

Zažila jsem spoustu legrace, když jsme natáčeli hudebně taneční čísla ve filmu Excuse My Dust. Byla fascinující, veselá a naprosto odlišná od ostatních hudebních čísel té doby, které diváci znali z pláten kin. Hudbu a texty napsala dvojice Dorothy Fields a Arthur Schwartz. Měli v té době velký muzikálový hit na Broadwayi s názvem A Tree Grows in Brooklyn. Red Skelton byl mimořádný kolega, velký komik. Choreografie se ujal Hermes Pan, který pracoval převážně s Fredem Astairem.

O rok později jsem si zahrála v překrásném muzikálu Everything I Have Is Yours, kde jsem spolupracovala s manželskou a taneční dvojicí Marge a Gower Champion. Je docela zajímavé, že jsem byla vůbec první, kdo si zatančil s oběma na filmovém plátně. Při natáčení jsme se spřátelili. Některé z hudebních čísel z filmů jsem viděla na youtube, moc mne těší, že se lidem stále líbí. 

Monica a  Red Skelton ve filmu Excuse My Dust, 
MGM 1951

Monica a Gower Champion ve filmu Everything I Have Is Yours, 

MGM 1952

Vždy jsem si říkala, jaké to asi muselo být pro herce, kteří seděli hodiny a hodiny v maskérně nebo na place a čekali, až na ně přijde řada před kamerou. Vadilo Vám někdy tohle neustálé čekání?

Ano, když jsem začínala a neměla jsem žádné zkušenosti z filmováním, tak mi to docela vadilo. Člověk se musel naučit přizpůsobit. Já jsem se ale snažila si natáčení vždy užít a také se co nejvíce naučit. A to nejenom od hereckých kolegů, zajímal mne celý proces filmování. Bylo vždy dobré najít ten správný úhel, pod kterým Vás zabírala kamera, to bylo moc důležité. Často jsem si také psala poznámky. Svou práci jsem ale milovala nadevše. 

V 70. letech jste si zahrála ve dramatických a napínavých filmech jako byl Airport ´77  a The Concorde... Airport´79. Jack Lemmon, James Stewart a Olivia de Havilland byly někteří z kolegů, kteří s Vámi hráli v těchto filmech. Tento filmový žánr byl ale něco zcela odlišného od řekněme hudebních komedií...

Ano, bylo to zcela jiné. Filmy to byly velice kvalitní, plnohodnotné, náročné na speciální efekty a komparz. Můj nedávno zesnulý manžel Jennings Lang, který byl od 50. let až do 80. let jedním z nejlepších producentů ve filmové společnosti Universal Pictures, produkoval filmy, o kterých jste se zmínila. Stejně tak i filmový trhák roku 1974 s názvem Earthquake, ve kterém jsem také hrála. Manžel měl velký dar, dokázal dát dohromady produkci filmu, ve které hrálo několik z velikých herců minulosti. Legendárních herců a hereček. Někteří z nich se stali našimi dlouholetými přáteli.

Velice zajímavé je to, že tehdy jsme si všechny scény, i ty nebezpečné, odehráli naprosto sami. Vše se točilo živě před kamerou, nic nebylo počítačově upravováno. A v tom byla 70. léta naprosto fascinující a revoluční. Můj manžel hrál velkou roli v době kreativního filmování.

 

přebal autobiografie Monicy Lewis

  

Minulý rok byla publikována Vaše překrásná autobiografie s názvem HOLLYWOOD THROUGHT MY EYES. Je to skutečně zajímavá kniha, plná informací a vzpomínek. Četla jsem ji doslova jedním dechem. Jak dlouho Vám trvalo dát dohromady veškerý materiál? Co bylo pro Vás při psaní knihy nejobtížnější, co jste si na druhou stranu nejvíce užila?

Jsem moc ráda, že se Vám kniha tak líbila. Dost dlouho trvalo, než jsem dala všechny informace dohromady, veškeré vzpomínky a fakta. Zprvu jsem nevěděla, odkud mám vlastně začít psát. Našli jsme nezávislou vydavatelskou společnost Cable Publishing. Firma měla velký zájem podpořit tento projekt a nakonec knihu také vydat.

S prací jsem začala na podzim v roce 2009. Nejprve jsem samozřejmě musela projít veškeré své krabice fotografií, sešity s výstřižky z novin a další historické dokumenty, abych vybrala jen to nejlepší. Skenovali jsme téměř 500 fotografií, ze kterých se jsme vybrali téměř 300, které se použili v knize. Veškeré vzpomínky a povídání se natáčelo audio a poté se zpracovávalo do psaného textu. Osmnáct měsíců práce bylo dost vyčerpávajících, občas mi při vzpomínkách na některá období mého života ukápla i slza. Především v částech, kdy jsem vzpomínala na své milé rodiče, na zdravotní problémy mého manžela, který byl mimořádným člověkem, manželem a otcem našich tří synů. Moc bych chtěla poděkovat své rodině za přízeň a porozumění, mému spoluautorovi Deanu Lamannovi za to, že mi pomohl s prací na celé knize.

originální plakát k filmu Excuse My Dust
Monica Lewis Lang Collection

Lituje Monica Lewis něčeho? Domníváte se, že jste stihla zažít v životě opravdu vše, co jste chtěla? 

S lítostí nikam nedojdete. Svou práci můžete a musíte dělat nejlépe, jak to jde. V rámci času, který je Vám určen. Já jsem natočila krásné písně, hrála jsem ve filmech. Dokonce jsem propůjčila svůj hlas "Slečně Chiquitě" v animovaném seriálu o banánové lady, který se vysílal 14 let. Tato krásná animovaná promo videa, které jsem točila ve 40. letech, si můžete najít i dnes na youtube. Mám více než 1600 přátel na své facebook stránce, kterou si denně spravuji sama. V květnu mi bylo 90 let. Jsem vděčná za všechno, co jsem v životě zažila. A jsem moc ráda, že své vzpomínky mohu sdílet s lidmi, které mám ráda. Děkuji také Vám za to, že jste mne kontaktovala a že jste si přečetla moji knihu. A také za to, že díky Vaší krásné webové stránce se mladé generace lidí dozvídají více o historii americké populární hudby.

------------------------------------------------------------------------------------

Interview with Monica Lewis in English:

Ms. Lewis, your career started in the 1940s, when you worked as a radio personality on programs like Beat the Band and The Chesterfield Hour that were broadcast across America. From there you became a recording artist, creating popular renditions of some of the most beloved songs in the United States. And this was all before the advent of television…

Radio and Hollywood movies were the only major media forms of entertainment available when I was growing up in Chicago, Illinois, during the Great Depression. We listened to U.S. President Franklin D. Roosevelt’s fireside chats on the radio, as well as music. My mother was an opera singer and my father was a pianist, conductor and composer, so my older sister and brother and I were naturally inclined toward music. On Sundays, we listened to opera and performances by the New York Philharmonic, and other evenings we enjoyed hearing the likes of Ella Fitzgerald and Big Band music. I absorbed it all while playing with my dolls under the dining room table, and before long I was mimicking Ella, my own mother and everyone else I heard.

Benny Goodman was surely one of the important people in your career. I read in your recent memoir, Hollywood Through My Eyes: The Lives & Loves of a Golden Age Siren, that you had to audition along with 300 other girls to sing with his band - and you got the job! How was it to work with Mr. Goodman?
Working with Benny was quite wonderful. And that audition was both exciting and nerve-wracking, to say the least. Earlier that day, I had received a call from my friend Leonard Feather, a musician and well-known jazz music critic, who told me that Benny’s vocalist, Peggy Lee, had eloped with the guitarist. Benny had to scramble to fill the spot so that his orchestra could continue performing for another two weeks at the Astor Hotel in New York City. My audition song was, “It Don’t Mean a Thing (If It Ain’t Got that Swing).” My knees were shaking, but I sang it, and Benny hired me. I made $75 a week – a lot in the early 1940s – and learned a lot in a short time. Amusingly, Benny socialized with my father more than with me because they both loved classical music. Benny would just pat me on the head after a performance and say, “Good girl.”

Monica Lewis, Elaine Vito and Frank Sinatra (1945)

Monica Lewis Lang Collection

Through the years you recorded some really wonderful songs and worked with great musicians. I know it would be hard to name your favorite song, but who were your favorite creative collaborators in the music world?

In the fall of 1953, about a year after I ended my acting contract with MGM Studios, I signed with Capitol Records. There, I was fortunate to collaborate with, among others, composer Nelson Riddle – a terrific arranger who worked with Nat King Cole, Ella Fitzgerald, Judy Garland, Frank Sinatra and many more top talents. Years earlier, while I doing The Chesterfield Hour radio show in New York, I had the opportunity to sing with and befriend Frank Sinatra. That was a real thrill. Generally, I was very lucky to have met and worked with so many incredible performers in music, film, stage and television during my career.

Of the several movie musicals you starred in at MGM in the early 1950s, I particularly love Excuse My Dust from 1951. Which of those colorful productions do you like the most and why?

I really had a ball doing the song-and-dance numbers in Excuse My Dust – they were so fascinating, fun and different from the tunes in other movies of the period. The score was created by Dorothy Fields and Arthur Schwartz, who also had a hit musical on Broadway called A Tree Grows in Brooklyn at the same time. Red Skelton was just a delight to work with in that film, and the dancing was energetically choreographed by Hermes Pan, who worked with Fred Astaire. A year later, I also had a great time working with the married dance team of Marge and Gower Champion in Everything I Have is Yours. I was the first person to ever dance onscreen with Gower other than Marge, and the couple became lifelong friends of mine. Some of the better musical numbers from both movies have popped up on YouTube.com in recent years, and people still seem to really enjoy them.

Everything I Have Is Yours (MGM, 1952) 

Monica Lewis Lang Collection 

I always wondered how difficult it must have been for actors to sit around on movie sets for hours, waiting for their turn in front of the camera. Did that bother you?

Having been a live performer in New York, with tight schedules to meet and marks to hit, before I signed with MGM in Hollywood in 1950, I did find it a bit hard at first to adjust to the very slow pace of filmmaking. But I tried to make the most of my down time on the set by observing and learning about the production process. I looked for the best camera angles and, with the intensity of a continuity person, took note of where an actress set down her prop pocketbook between takes. The bottom line is that I loved everything I did in show business. Nothing ever really seemed too fatiguing because I lived to entertain.
 

In the 1970s, you also appeared in a couple of feature film dramas such as Airport '77 and The Concorde...Airport '79. You played opposite actors like Jack Lemmon, James Stewart and Olivia de Havilland in these action-packed movies, which were quite different from, let’s say, musical comedies. 

Yes, they were quite different! But they were no less well made, and in fact, they were very complex technical undertakings heavy on stunt work and special effects. My late husband, Jennings Lang, who was a top production executive at Universal Pictures from the mid-1950s through the early 1980s, produced the two Airport films you mentioned, as well as the worldwide box office hit Earthquake – in which I also appeared – in 1974. Jennings managed to sign some of the biggest names in Hollywood for these pictures, and some of these veteran actors were also our friends. What is amazing is that many of us did our stunts in those films. There were no computer-generated digital effects in those days. Almost everything had to be done live in front of the camera. Overall, the 1970s were a very exciting and evolutionary time for the motion picture business, and my husband played a significant role in it creatively and especially in terms of the international marketing of American films.

Nelson Riddle, Monica Lewis and Ray Anthony (1953)

Monica Lewis Lang Collection

Last year your wonderful autobiography HOLLYWOOD THROUGH MY EYES, was released. I read the book and enjoyed every page. How long did it take to write the book, and what were the most difficult and wonderful things about doing it?
I am so glad you enjoyed my memoir. It took a while for me to really tackle it; I have had such a full life that I was not sure where to begin. But we found a nurturing, Wisconsin-based independent publisher, Cable Publishing, that expressed interest, and I began work on it in earnest in the fall of 2009. In addition to recording my memories and thoughts, there was the huge task of going through my dozens of personal scrapbooks and photo albums and selecting the best images to help tell my story. We digitized and restored about 500 images, and wound up using some 300 of those in the book. It was an all-encompassing and loving 18-month endeavor, and it was impossible for me not to become a little emotional in reliving certain aspects of my life – particularly when recalling my beloved parents and the debilitating stroke suffered by Jennings, who was such an incredible husband to me and father to our three sons. My grateful thanks to my family for supporting me through the project, and to my co-author, Dean Lamanna, for backing me up all the way.

Do you have any regrets, or is there anything in your life that you regret? Anything that you just didn't have the time to do or achieve?

Regrets do not get you anywhere; you can only do the best you can with the time you have. I have been a recording artist, an actor, a philanthropist. I was even the singing voice of “Miss Chiquita,” the animated lady banana icon for the Chiquita Banana brand for 14 years, and those cute promotional videos that I made for the company in the late 1940s can now be seen on YouTube.com. I have more than 1,600 friends on my Facebook fan page, which I administer myself every day. Having turned 90 this past May, I am grateful for all the blessings that have been bestowed upon me. And I am thankful that I could share them with the people I love. Thank you, too, for your interest and for reading my book, and for informing new generations about American pop culture history with your lovely Web page.