Geniální dílo Stephena Sondheima mělo premiéru v roce 1979 v New Yorku. V původní inscenaci se v hlavních rolích představila Angela Lansbury jako Mrs. Lovett. Len Cariou nezapomenutelně ztvárníl Sweeneyho Todda.
Todd se stalhitem! V dalších letech obletěl krvelačný holič celý svět. Z nedávných produkcí vzpomeňme například na inscenaci chicagské lyrické opery, kde se v hlavní roli představil Bryn Terfel. Další vydařenou verzí byl broadwayský revival z roku 2005. V letošním roce oprášili londýnští divadelníci krvavý příběh, který se za velkého zájmu diváků hraje na West Endu. V hlavní roli můžete až do podzimu 2012 vidět muzikálového veterána Michaela Balla.
Dnes bych se ráda zastavila u DVD záznamu, který byl natočen během amerického turné v roce 1982. V první řadě bych podotkla, že Sweeney Todd je opera a ne muzikál. Stephen Sondheim byl vždy řazen do škatulky muzikálových skladatelů, což může být do jisté míry pravdivé. Ne ale v případě Sweeney Todda, který je nejen podle mého názoru jeho životním dílem.
Dramatický děj příběhu nás zavádí do Londýna roku 1846.Benjamin Barker přichází po letech zpět do města, kde prožil šťastné chvíle s dcerou a ženou, které navždy ztratil. A chce se mstít za veškeré nepravosti. To také dělá. Jako pan Sweeney Tood si otevře holičství, kam pomalu ale jistě láká své zákazníky. Ti ovšem nikdy nevyjdou ven živí...
A nyní k výkonům. Angela Lansbury je jasnou hvězdou celé inscenace. To jistě nejenom proto, že se v roli bezcharakterní Mrs. Lovett představila při premiérovém uvedení. Nadevše vyniká její černý humor a především bezchybný londýnský "cockney" přízvuk. George Hearn patřil v 80. letech k jednomu z nejžádanějších a nejuznávanějších umělců Broadwaye. Jeho herecké pojetí Todda je tak reálné, že mu uvěříte naprosto cokoliv (viz video ukázka).
Stephen Sondheim: Sweeney Todd
Režie: Terry Hughes, Harold Prince
Autor původní divadelní hry: Christopher Bond
Autor knižní předlohy: Hugh Wheeler
Benjamin Barker (Sweeney Todd).............George Hearn
Monica Lewis spolupracovala s těmi nejlepšími v showbusinessu. V loňském roce vyšla její autobiografie, ve které vzpomíná na své rodiče, kariéru a kolegy z branže. Letos v květnu oslavila neuvěřitelné 90. narozeniny. Paní Lewis byla velice laskavá a odpověděla nám na několik otázek...
Monica Lewis se svou autobiografií (foto Alan Mercer)
Vaše kariéra začala ve 40. letech, kdy jste pracovala v rozhlasových pořadech jako byl například Beat The Band a The Chesterfield Hour, které byly populární po celé Americe. Nedlouho poté jste se stala populární zpěvačkou. V tomto období jste natočila mnoho populárních písní té doby. A toto vše ještě předtím, než televize doslova pohltila celou zemi...
Rozhlas a hollywoodské filmy byly hlavní mediální formou zábavy v období, kdy jsem vyrůstala v Chicagu. To bylo především v době Velké hospodářské krize. Poslouchávali jsme rozhlasové debaty prezidenta F. D. Roosevelta, samozřejmě také spoustu dobré muziky. Moje maminka byla operní pěvkyně, otec hrál na piano, dirigoval a také skládal hudbu. Takže jsem společně se starší sestrou a bratrem byli vždy obklopeni hudbou. Každou neděli jsme poslouchávali rozhlasové operní přenosy a koncerty Newyorských filharmoniků. Jindy jsme si užívali Ellu Fitzgerald a bingbandy. Toto vše jsem poslouchala a učila se během dětství, kdy jsem si hrávala s panenkami. Nedlouho poté jsem se snažila napodobovat všechny popoulární zpěvačky, moji maminku nevyjímaje, které jsem tehdy slýchávala..
Benny Goodman byl jedním z nejdůležitějších lidí ve Vaší kariéře. Ve Vaši autobiografii jsem se dočetla, že jsem musela předzpívat panu Goodmanovi společně s dalšími 300 dívkami. A to úspěšně, protože jste zvítězila nad ostatními a práci dostala. Jak se Vám s tímto hudebním velikánem spolupracovalo?
Spolupráce s Bennym byla fantastická. Předzpívání bylo vzrušující, upřímně jsem byla hodně nervózní. V den předzpívání mi zavolal můj kamarád Leonard Feather. Leonard byl muzikant a známý jazzový kritik. Řekl mi, že tehdejší Bennyho zpěvačka se rozhodla opustil bigband. Tou zpěvačkou byla Peggy Lee. Benny narychlo sháněl za Peggy plnohodnotnou náhradu, aby mohl s kapelou dokončit dvoutýdenní angažmá v newyorském hotelu Astor.
Rozhodla jsem se předzpívat píseň It Don’t Mean a Thing (If It Ain’t Got
that Swing). Kolena se mi třásla, ale já zpívala. Benny si mne vybral a dal mi šanci. Vydělávala jsem 75 dolarů týdně, což byla na tehdejší dobu spousta peněz. Naučila jsem strašně moc za velice krátké období. Paradoxně se Benny scházel více s mým tatínkem než se mnou. Oba totiž milovali vážnou hudbu. Benny mne častokrát po představení pohladil po vlasech řekl "hodná holka".
foto z období rozhlasového vysílání
The Chesterfield Hour, CBS (1945)
Zazpívala a natočila jste mnoho krásných písní, pracovala s talentovanými hudebníky. Vím, že by bylo asi těžké vybrat si jednu oblíbenou píseň. Ráda bych se Vás ale zeptala na kolegy a autory písní, se kterými jste spolupracovala...
Na podzim roku 1953 jsem podepsala smlouvu s Capitol Records. Bylo to téměř pět let poté, co jsem ukončila spolupráci s filmovým studiem MGM. V Capitol Records jsem měla velké štěstí, že jsem měla možnost pracovat se skladatelem Nelsonem Riddlem, který psal mimojiné aranžmá pro Nat King Cola, Ellu Fitzgerald, Judy Garland a především Franka Sinatru.
Když jsem asi dekádu předtím pracovala v rozhlase na pořadu The Chesterfield Hour, měla jsem možnost si zazpívat s Frankem Sinatrou. Frank byl báječný.
Měla jsem velké štěstí, že jsem poznala spoustu milých a talentovaných kolegů, zpěváků, herců a televizních osobností.
Z filmových muzikálů, které jste natočila v 50. letech mám moc ráda film Excuse My Dust, který šel do kin v roce 1951. Na který z muzikálů vzpomínáte nejraději a proč?
Zažila jsem spoustu legrace, když jsme natáčeli hudebně taneční čísla ve filmu Excuse My Dust. Byla fascinující, veselá a naprosto odlišná od ostatních hudebních čísel té doby, které diváci znali z pláten kin. Hudbu a texty napsala dvojice Dorothy Fields a Arthur Schwartz. Měli v té době velký muzikálový hit na Broadwayi s názvem A Tree Grows in Brooklyn. Red Skelton byl mimořádný kolega, velký komik. Choreografie se ujal Hermes Pan, který pracoval převážně s Fredem Astairem.
O rok později jsem si zahrála v překrásném muzikálu Everything I Have Is Yours, kde jsem spolupracovala s manželskou a taneční dvojicí Marge a Gower Champion. Je docela zajímavé, že jsem byla vůbec první, kdo si zatančil s oběma na filmovém plátně. Při natáčení jsme se spřátelili. Některé z hudebních čísel z filmů jsem viděla na youtube, moc mne těší, že se lidem stále líbí.
Monica a Red Skelton ve filmu Excuse My Dust, MGM 1951
Monica a Gower Champion ve filmu Everything I Have Is Yours,
MGM 1952
Vždy jsem si říkala, jaké to asi muselo být pro herce, kteří seděli hodiny a hodiny v maskérně nebo na place a čekali, až na ně přijde řada před kamerou. Vadilo Vám někdy tohle neustálé čekání?
Ano, když jsem začínala a neměla jsem žádné zkušenosti z filmováním, tak mi to docela vadilo. Člověk se musel naučit přizpůsobit. Já jsem se ale snažila si natáčení vždy užít a také se co nejvíce naučit. A to nejenom od hereckých kolegů, zajímal mne celý proces filmování. Bylo vždy dobré najít ten správný úhel, pod kterým Vás zabírala kamera, to bylo moc důležité. Často jsem si také psala poznámky. Svou práci jsem ale milovala nadevše.
V 70. letech jste si zahrála ve dramatických a napínavých filmech jako byl Airport ´77 a The Concorde... Airport´79. Jack Lemmon, James Stewart a Olivia de Havilland byly někteří z kolegů, kteří s Vámi hráli v těchto filmech. Tento filmový žánr byl ale něco zcela odlišného od řekněme hudebních komedií...
Ano, bylo to zcela jiné. Filmy to byly velice kvalitní, plnohodnotné, náročné na speciální efekty a komparz. Můj nedávno zesnulý manžel Jennings Lang, který byl od 50. let až do 80. let jedním z nejlepších producentů ve filmové společnosti Universal Pictures, produkoval filmy, o kterých jste se zmínila. Stejně tak i filmový trhák roku 1974 s názvem Earthquake, ve kterém jsem také hrála. Manžel měl velký dar, dokázal dát dohromady produkci filmu, ve které hrálo několik z velikých herců minulosti. Legendárních herců a hereček. Někteří z nich se stali našimi dlouholetými přáteli.
Velice zajímavé je to, že tehdy jsme si všechny scény, i ty nebezpečné, odehráli naprosto sami. Vše se točilo živě před kamerou, nic nebylo počítačově upravováno. A v tom byla 70. léta naprosto fascinující a revoluční. Můj manžel hrál velkou roli v době kreativního filmování.
přebal autobiografie Monicy Lewis
Minulý rok byla
publikována Vaše překrásná autobiografie s názvem HOLLYWOOD THROUGHT MY EYES. Je to skutečně zajímavá kniha, plná
informací a vzpomínek. Četla jsem ji doslova jedním dechem. Jak dlouho Vám
trvalo dát dohromady veškerý materiál? Co bylo pro Vás při psaní knihy
nejobtížnější, co jste si na druhou stranu nejvíce užila?
Jsem moc ráda, že se Vám kniha tak líbila. Dost dlouho trvalo, než jsem dala všechny informace dohromady, veškeré vzpomínky a fakta. Zprvu jsem nevěděla, odkud mám vlastně začít psát. Našli jsme nezávislou vydavatelskou společnost Cable Publishing. Firma měla velký zájem podpořit tento projekt a nakonec knihu také vydat.
S prací jsem začala na podzim v roce 2009. Nejprve jsem samozřejmě musela projít veškeré své krabice fotografií, sešity s výstřižky z novin a další historické dokumenty, abych vybrala jen to nejlepší. Skenovali jsme téměř 500 fotografií, ze kterých se jsme vybrali téměř 300, které se použili v knize. Veškeré vzpomínky a povídání se natáčelo audio a poté se zpracovávalo do psaného textu. Osmnáct měsíců práce bylo dost vyčerpávajících, občas mi při vzpomínkách na některá období mého života ukápla i slza. Především v částech, kdy jsem vzpomínala na své milé rodiče, na zdravotní problémy mého manžela, který byl mimořádným člověkem, manželem a otcem našich tří synů. Moc bych chtěla poděkovat své rodině za přízeň a porozumění, mému spoluautorovi Deanu Lamannovi za to, že mi pomohl s prací na celé knize.
originální plakát k filmu Excuse My Dust Monica Lewis Lang Collection
Lituje Monica Lewis něčeho? Domníváte se, že jste stihla zažít v životě opravdu vše, co jste chtěla?
S lítostí nikam nedojdete. Svou práci můžete a musíte dělat nejlépe, jak to jde. V rámci času, který je Vám určen. Já jsem natočila krásné písně, hrála jsem ve filmech. Dokonce jsem propůjčila svůj hlas "Slečně Chiquitě" v animovaném seriálu o banánové lady, který se vysílal 14 let. Tato krásná animovaná promo videa, které jsem točila ve 40. letech, si můžete najít i dnes na youtube. Mám více než 1600 přátel na své facebook stránce, kterou si denně spravuji sama. V květnu mi bylo 90 let. Jsem vděčná za všechno, co jsem v životě zažila. A jsem moc ráda, že své vzpomínky mohu sdílet s lidmi, které mám ráda. Děkuji také Vám za to, že jste mne kontaktovala a že jste si přečetla moji knihu. A také za to, že díky Vaší krásné webové stránce se mladé generace lidí dozvídají více o historii americké populární hudby.
Ms. Lewis, your career started in the 1940s,
when you worked as a radio personality on programs like Beat the Bandand The Chesterfield Hour that were broadcast across America. From there you
became a recording artist, creating popular renditions of some of the most
beloved songs in the United States. And this was all before the advent of
television…
Radio and Hollywood movies were the only
major media forms of entertainment available when I was growing up in Chicago,
Illinois, during the Great Depression. We listened to U.S. President Franklin
D. Roosevelt’s fireside chats on the radio, as well as music. My mother was an
opera singer and my father was a pianist, conductor and composer, so my older
sister and brother and I were naturally inclined toward music. On Sundays, we
listened to opera and performances by the New York Philharmonic, and other
evenings we enjoyed hearing the likes of Ella Fitzgerald and Big Band music. I
absorbed it all while playing with my dolls under the dining room table, and
before long I was mimicking Ella, my own mother and everyone else I heard.
Benny Goodman was surely one of the important people in your career. I read in your recent memoir, Hollywood Through My Eyes: The Lives & Loves of a Golden Age Siren, that you had to audition along with 300 other girls to sing with his band - and you got the job! How was it to work with Mr. Goodman? Working with Benny was quite wonderful. And
that audition was both exciting and nerve-wracking, to say the least. Earlier
that day, I had received a call from my friend Leonard Feather, a musician and
well-known jazz music critic, who told me that Benny’s vocalist, Peggy Lee, had
eloped with the guitarist. Benny had to scramble to fill the spot so that his
orchestra could continue performing for another two weeks at the Astor Hotel in
New York City. My audition song was, “It Don’t Mean a Thing (If It Ain’t Got
that Swing).” My knees were shaking, but I sang it, and Benny hired me. I made
$75 a week – a lot in the early 1940s – and learned a lot in a short time.
Amusingly, Benny socialized with my father more than with me because they both
loved classical music. Benny would just pat me on the head after a performance
and say, “Good girl.”
Monica Lewis, Elaine Vito and Frank Sinatra (1945)
Monica Lewis Lang Collection
Through the years you recorded some really wonderful songs and worked
with great musicians. I know it would be hard to name your favorite song, but
who were your favorite creative collaborators in the music world?
In the
fall of 1953, about a year after I ended my acting contract with MGM Studios, I
signed with Capitol Records. There, I was fortunate to collaborate with, among
others, composer Nelson Riddle – a terrific arranger who worked with Nat King
Cole, Ella Fitzgerald, Judy Garland, Frank Sinatra and many more top talents.
Years earlier, while I doing The
Chesterfield Hour radio show in New York, I had the opportunity to sing with
and befriend Frank Sinatra. That was a real thrill. Generally, I was very lucky
to have met and worked with so many incredible performers in music, film, stage
and television during my career.
Of the several movie musicals you starred in
at MGM in the early 1950s, I particularly love Excuse My Dust from 1951. Which of those colorful productions do
you like the most and why?
I really had a ball doing the song-and-dance
numbers in Excuse My Dust – they were
so fascinating, fun and different from the tunes in other movies of the period.
The score was created by Dorothy Fields and Arthur Schwartz, who also had a hit
musical on Broadway called A Tree Grows
in Brooklyn at the same time. Red Skelton was just a delight to work with
in that film, and the dancing was energetically choreographed by Hermes Pan,
who worked with Fred Astaire. A year later, I also had a great time working
with the married dance team of Marge and Gower Champion in Everything I Have is Yours. I was the first person to ever dance
onscreen with Gower other than Marge, and the couple became lifelong friends of
mine. Some of the better musical numbers from both movies have popped up on
YouTube.com in recent years, and people still seem to really enjoy them.
Everything I Have Is Yours (MGM, 1952)
Monica Lewis Lang Collection
I always wondered how difficult it must have been for actors to sit
around on movie sets for hours, waiting for their turn in front of the camera.
Did that bother you?
Having been a live performer in New York, with
tight schedules to meet and marks to hit, before I signed with MGM in Hollywood
in 1950, I did find it a bit hard at first to adjust to the very slow pace of
filmmaking. But I tried to make the most of my down time on the set by
observing and learning about the production process. I looked for the best
camera angles and, with the intensity of a continuity person, took note of
where an actress set down her prop pocketbook between takes. The bottom line is
that I loved everything I did in show business. Nothing ever really seemed too
fatiguing because I lived to entertain.
In the 1970s, you also appeared in a couple of feature film dramas such
as Airport '77 and The Concorde...Airport '79. You played
opposite actors like Jack Lemmon, James Stewart and Olivia de Havilland in
these action-packed movies, which were quite different from, let’s say, musical
comedies.
Yes, they were quite different! But they were
no less well made, and in fact, they were very complex technical undertakings
heavy on stunt work and special effects. My late husband, Jennings Lang, who
was a top production executive at Universal Pictures from the mid-1950s through
the early 1980s, produced the two Airport
films you mentioned, as well as the worldwide box office hit Earthquake – in which I also appeared –
in 1974. Jennings managed to sign some of the biggest names in Hollywood for these
pictures, and some of these veteran actors were also our friends. What is
amazing is that many of us did our stunts in those films. There were no
computer-generated digital effects in those days. Almost everything had to be
done live in front of the camera. Overall, the 1970s were a very exciting and
evolutionary time for the motion picture business, and my husband played a
significant role in it creatively and especially in terms of the international
marketing of American films.
Nelson Riddle, Monica Lewis and Ray Anthony (1953)
Monica Lewis Lang Collection
Last year your wonderful autobiography HOLLYWOOD THROUGH MY EYES, was released. I read the book and enjoyed every page. How long did it take to write the book, and what were the most difficult and wonderful things about doing it? I am so glad you enjoyed my memoir. It took a
while for me to really tackle it; I have had such a full life that I was not
sure where to begin. But we found a nurturing, Wisconsin-based independent publisher,
Cable Publishing, that expressed interest, and I began work on it in earnest in
the fall of 2009. In addition to recording my memories and thoughts, there was
the huge task of going through my dozens of personal scrapbooks and photo
albums and selecting the best images to help tell my story. We digitized and
restored about 500 images, and wound up using some 300 of those in the book. It
was an all-encompassing and loving 18-month endeavor, and it was impossible for
me not to become a little emotional in reliving certain aspects of my life –
particularly when recalling my beloved parents and the debilitating stroke
suffered by Jennings, who was such an incredible husband to me and father to
our three sons. My grateful thanks to my family for supporting me through the
project, and to my co-author, Dean Lamanna, for backing me up all the way.
Do you have any regrets, or is there anything in
your life that you regret? Anything that you just didn't have the time to do or
achieve?
Regrets do not get you anywhere; you can only
do the best you can with the time you have. I have been a recording artist, an
actor, a philanthropist. I was even the singing voice of “Miss Chiquita,” the
animated lady banana icon for the Chiquita Banana brand for 14 years, and those
cute promotional videos that I made for the company in the late 1940s can now
be seen on YouTube.com. I have more than 1,600 friends on my Facebook fan page,
which I administer myself every day. Having turned 90 this past May, I am
grateful for all the blessings that have been bestowed upon me. And I am
thankful that I could share them with the people I love. Thank you, too, for
your interest and for reading my book, and for informing new generations about
American pop culture history with your lovely Web page.
Šarmantní a
talentovaná Ginger Rogers se vznášela ve filmových muzikálech jako
vánek. Do historie se zapsala především díky snímkům z hereckým a
tanečním kolegou Fredem Astairem. Všem ale dokázala, že umí také hrát!
Dodnes je jednou z nejobdivovanějších hereček v Hollywoodu.
Vlastním jménemVirginia Katherine McMath se narodila 16. července 1911 v americkém státě Missouri. Její rodiče se rozešli nedlouho po jejím narození. Děvčátko vychovávali prarodiče, ke kterým měla i později velice vřelý vztah. Když bylo malé Virginii 9 let, její matka se podruhé vdala za Johna Logana Rogerse. Jako malá dostala přezdívku Ginga. To také přeznamenalo její umělecké jméno, které známe všichni dodnes. GINGER ROGERS.
Maminka Ginger se vždy zajímala o dění v Hollywoodu, začala psát recenze na divadelní představení do místních novin. Byla v centru dění. Ginger na ni často čekávala v zákulisí divadla, kde si dlouhou chvíli krátila zpěvem a tancem s ostatními herci. A tak to nepřímo vlastně všechno začalo. Po vítězství v taneční soutěži se vydala Ginger na šestiměsíční turné. Tehdy jí bylo pouhých šestnáct let. Následující rok se provdala za zpěváka a tanečníka Jacka Culpeppera (ten byl prvním z pěti manželů Ginger), se kterým vystupovala na jevišti pod pseudonymem Ginger a Pepper. Po několika měsících se manželství rozpadlo. Rogers ale neztrácela čas. V prosinci 1929 debutovala na Broadway v muzikále Top Spee. Nedlouho poté si ji vybral George a Ira Gerswhin do své nové show Girl Crazy, kde vystoupila po boku Ethel Merman. V té době se poprvé setkala s Fredem Astairem, který vypomáhal s choreografií tanečních čísel muzikálu. Jistě tehdy ani jeden z nich netušil, jak důležité to bylo setkání. Po premiéře Girl Crazy se stala z Ginger Rogers newyorská hvězda. V roce 1930 podepsala sedmiletou smlouvu s filmovou společností Paramount Pictures..
jedno z tanečních čísel z filmu Swing Time (1936)
Po několika krátkých filmech pro Paramount se Ginger osamostatnila. Objevila se v několika zajímavých filmových muzikálech jako byl snímek 42nd Street, Gold Diggers of 1933 a především film Flying Down To Rio, ve kterém si poprvé zahrála po boku Freda Astaira. Společně
s Astairem natočila v 30. letech devět celovečerních filmů, ve
kterých nerozlučná dvojice tančila, zpívala a také převedla komediální herecké
umění. Jistě některé z filmů znáte, několik z nich uvedla před lety i
česká televize. K poslednímu, desátému a jedinému barevnému filmu, se sešla Ginger a Fred až v roce
1949. Pro Ginger to bylo tak trošku nečekané, protože původně měla roli
hrát Judy Garland, která ale bohužel kvůli zdravotním problémům musela projekt
vzdát. A právě pro Garland napsal skladatelský tým Harry Warren a Ira Gershwin
několik písní, které nakonec ve filmu ani nezazněly. Ginger nedisponovala tak
velkým hlasem jako Judy, proto se inscenátoři rozhodli přidat o to více
tanečních čísel.
Konkrétně se jednalo o tyto filmy:
Flying Down to Rio
(1933)
The Gay Divorcee
(1934)
Roberta
(1935)
Top Hat (1935)
Follow the Fleet
(1936)
Swing Time
(1936)
Shall We
Dance (1937)
Carefree
(1938)
The
Story of Vernon and Irene Castle (1939)
The Barkleys of
Broadway (1949)
trailer k filmu The Barkleys of Broadway (1949)
Ginger se představila světu
jako dramatická herečka již na sklonku 30. let. K pozoruhodným projektům patřil
film Stage Door z roku 1937, kde si zahrála po boku Katherine Hepburn. V roce
1941 vyhrála Ginger Oscara za herecký výkon v hlavní roli ve filmu Kitty Foyle.
Hlavní roli Roxie Hart si zahrála ve stejnojmenném filmu z roku 1942. Předlohou
k filmu byla divadelní hra, která byla o několik dekád později inspirací muzikálu Chicago.
Ráda bych zmínila také filmovou verzi muzikálu Lady In The
Dark z roku 1944. Hlavní postavou filmu je cílevědomá mladá žena, která trpí komplexem z dětství, který si sama nemůže vysvětlit. Úspěšná editorka módního časopisu se setkává s trojicí diametrálně odlišných mužů. Nakonec dá samozřějmě přednost tomu právému... Originální písně napsala pro původní divadelní verzi dvojice Kurt Weil a Ira Gershwin. Z těch se jich ve filmu objevilo pouze několik jako byla The Saga of Jenny, Girl of the Moment a částečně také hlavní hudební motiv příběhu s názvem My Ship (ve filmu ale bohužel jen jako hudební podkres, nikoliv jako zpívané číslo).
The Saga of Jenny - ukázka z filmu Lady In The Dark (1944)
V 50. letech se Ginger objevila v několika méně známých ale kvalitních filmech. Za všechny jmenujme například snímek Storm Warning z roku 1950 s Ronaldem Reaganem a Doris Day, Monkey Business z roku 1952 s Cary Grantem a Marilyn Monroe.
přebal autobiografie Ginger Rogers
Vedle práce v Hollywoodu Ginger pravidelně vystupovala také v televizi. Byla hostem mnoha pořadů svých přátel. Za všechny bych ráda zmínila oblíbený pořad Bob Hope Buick Show, ve kterém vystoupila v roce 1959.
I Got Rhythm (1959)
V další dekádě se představila na divadelních prknech ve dvou muzikálech Jerry Hermana. V roce 1965 se v New Yorku představila jako veselá Doly Levi v muzikálu Hello, Dolly! Londýnské publikum mělo možnost zažít Ginger v hlavní roli tetičky Mame, kterou hrála celých 14 měsíců za velkého zájmu diváků, médií i kritiky. V té době byla nejlépe placenou umělkyní na WestEndu.
Kennedyho Centrum ocenilo celoživotní přínos umělkyně v roce 1992. Ginger Rogers zemřela 25. dubna 1995 ve věku 83 let.
V neděli 10. června se v udílely každoroční divadelní ceny Tony Awards. Ceny se udílejí v kategoriích muzikál, činohra, speciální cena za celoživotní přínos. Cenu za regionální divadelní počin vyhrála letos divadelní společnost The Shakespeare Theatre Company, Washington, D.C.
Ocenění za charitativní činnost, která nese jméno zesnulé prezidentky divadelní korporace American Theatre Wing Isabelle Stevenson letos získala Bernadette Peters. Speciální cena za celoživotní přínos letos získal legendární divadelní producent Emanuel Azenberg. Takzvanou cenu kolegia si letos odnesl herec a zpěvák Hugh Jackman, který v minulosti několikrát úspěšně uváděl udílení Tony Awards.
Nominovaní a vítězové v kategorii muzikál:
Nejlepší muzikál:
Newsies
Nice Work If You Can Get It
Once
Leap of Faith
Nejlepší knižní předloha muzikálu:
Lysistrata Jones - Douglas Carter Beane
Nice Work If You Can Get It - Joe Di Pietro
Once - Enda Walsh
Newsies - Harvey Fierstein
muzikál Once
Nejlepší originální score (hudba a texty k muzikálu):
Newsies - Hudba a texty: Alan Menken, Text: Jack Feldman
One Man, Two Gvners - Hudba a text: Grant Olding
Peter and The Starcatcher - Hudba: Wayne Barker, Text: Rick Elice
Bonnie & Clyde - Hudba: Frank Wildhorn, Texty: Don Black
Nejlepší navrácená inscenace muzikálu:
Follies
The Gershwin's Porgy and Bess
Jesus Christ Superstar
Evita
Nejlepší herec v hlavní roli muzikálu:
Jeremy Jordan - Newsies
Steve Kazee - Once
Norm Lewis - The Gershwin's Porgy and Bess Ron Raines - Follies Danny Burstein - Follies
Nejlepší herečka v hlavní roli muzikálu:
Audra McDonald - The Gershwin's Porgy and Bess
Cristin Milioti - Once
Kelli O'Hara - Nice Work If You Can Get It
Laura Osnes - Bonnie & Clyde Jan Maxwell - Follies
Nejlepší herec ve vedlejší roli muzikálu:
Phillip Boykin - The Gershwin's Porgy and Bess
Michael Cerveris - Evita
Michael McGrath - Nice Work If You Can Get It
Josh Young - Jesus Christ Superstar David Alan Grier - The Gershwin's Porgy and Bess
Nejlepší herečka ve vedlejší roli:
Elizabeth A. Davis - Once
Jayne Houdyshell - Follies
Jessie Mueller - On A Clear Day You Can See Forever Judy Kaye - Nice Work If You Can Get It Da'Vine Joy Randolph - Ghost The Musical
Nejlepší režie muzikálu:
Jeff Calhoun - Newsies
Kathleen Marshall - Nice Work If You Can Get It
John Tiffany - Once Diane Paulus - The Gershwin's Porgy and Bess
Nejlepší choreografie:
Rob Ashford - Evita
Christopher Gattelli - Newsies
Stephen Hoggett - Once Kathleen Marshall - Nice Work If You Can Get It
Nejlepší orchestrace muzikálu:
William D. Brohn, Christopher Jahnke - The Gershwin's Porgy and Bess Martin Lowe - Once
Bill Elliott - Nice Work If You Can Get It
Danny Troob - Newsies
Nejlepší scénický design muzikálu:
Bob Crowley - Once
Rob Howell, Jon Driscall - Ghost The Musical
George Tsypin - Spider-man Turn Off The Dark
Tobin Ost, Sven Ortel - Newsies
Nejlepší kostými muzikálu:
ESosa - The Gershwin's Porgy and Bess Gregg Barnes - Follies
Eiko Ishioka - Spider-man Turn Off The Dark Martin Pakledinaz - Nice Work If You Can Get It
Nejlepší světelný design muzikálu:
Christopher Akerlind - The Gershwin's Porgy and Bess
Natasha Katz - Follies
Natasha Katz - Once
Hugh Vanstone - Ghost The Musical
Nejlepší zvuk muzikálu:
Acme Sound Partners - The Gershwin's Porgy and Bess
Clive Goodwin - Once
Brian Ronan - Nice Work If You Can Get It Kai Harada - Follies
Možná je muzikál THE HAPPY TIME jedním ze zapomenutých klenotů hudebního divadla. Možná, že až tak zapomenutý není. A to především díky skvělým písním dvojice John Kander a Fred Ebb a legendárnímu obsazení prvního broadwayského uvedení v roce 1968.
Producent muzikálu David Merrick měl jasný plán. Hudbu měl napsat Cy Coleman a texty Dorothy Fields. Hlavní roli fotografa měl ztvárnit Yves Montand. Všichni jmenovaní byli ale v té době zaneprázdněni jinými projekty. Došlo tedy k několika zásadním změnám.
Z originálního námětu se ale zachovaly postavy a některé detaily příběhu. Scénárista N. Richard Nash ukázal nový scénář dvojici Kander a Ebb, kteří nakonec napsali hudbu a texty, které známe dodnes.
Děj muzikálu je velice prostý. Talentovaný a uznávaný fotograf Jacques Bonnard se vrací po pětiletém cestování
domů do rodné Kanady, aby konečně našel štěstí a lásku. Setkává se se svou dávnou láskou, i s 16tiletým synovcem, který strýce považuje za svůj
velký vzor. Rád by stal jeho asistentem a procestoval s ním celý svět. Důležitou osobou je také dědeček Bonnard, který se mladého cestovatele snaží přesvědčit o tom, že ta pravá jedna jediná dívka je v životě důležitější než stovky dalších...
Michael Rupert, Robert Goulet a David Wayne
v jedné z písní muzikálu
Muzikál THE HAPPY TIME měl premiéru 18. ledna 1968 v New Yorku v divadle Broadway. Kritici chválili hudební čísla a interprety, scénář byl takzvaně "ušitý rychlou jehlou". Po 286 reprízách skončilo jeho uvádění. Finančně to byl naprostý propadák, show prodělala jako první v historii celý jeden milion dolarů!
V hlavních rolích se představil Robert Goulet jako fotograf Jacques Bonnard, David Wayne jako dědeček Bonnard, mladičký Michael Rupert jako synovec Bibi Bonnard. Režie a choreografie se ujal Gower Champion, který získal dvě ceny Tony (režie, choreografie). Cenu Tony za hlavní herecký výkon v kategorii muzikál získat i Robert Goulet.
Operní společnost Goodspeed v americkém státě Connecticut uvedla muzikál v květnu 1980. Předloha byla pozměněna. Čtyři písně, které se vyškrtly z originální produkce, byly vůbec poprvé uvedeny. Muzikál THE HAPPY TIME se dočkal uvedení také v roce 2002. John Kander a Fred Ebb se zapojili do příprav a pomohli s realizací celého projektu.
Audio nahrávka originální broadwayské produkce vyšla před několika lety v reedici na CD nosiči.
.jpg)
