CD tip měsíce: Beauty And The Beat!

Peggy Lee a George Shearing se poprvé setkali v roce 1948. Tehdy dvojici populárních umělců seznámil Leonard Feather, manžel zpěvaččiny přítelkyně, se kterou Peggy bydlela v Chicagu ještě předtím, než se stala pěveckou jedničkou orchestru Bennyho Goodmana. A setkání to bylo opravdu osudové...

 

Peggy potřebovala narychlo dobrého klavíristu, který by ji doprovázel během večírku pro novináře. Feather si při té příležitosti vzpomněl na svého přítele George, kterého také přivedl. Lee a Shearing se rychle zpřátelili a slíbili si, že se musí v budoucnu jistě sejít k další spolupráci.

Po téměř deseti letech od prvního setkání se oba sešli v americkém městě Miami, aby natočili s několika jazzovými muzikanty živé album s názvem Beauty And The Beat! Výběr skladeb a dolaďování aranžmá probíhalo téměř bleskově. Během několika dní muselo být vše vybráno a připraveno pro živý koncert, který se měl natáčet. Nic z toho se ale nakonec neuskutečnilo. Kvůli technickým problémům, které nastaly během koncertu, byl audio záznam nepoužitelný. Zkouška kompletního koncertu byla naštěstí zaznamenána audio. Tyto studiové nahrávky se také objevily na albu Beauty And The Beat!, které vyšlo v roce 1959..

I Lost My Sugar In Salt Lake City

Co asi nevíte...

• album bylo původně vydáno s dotočeným potleskem; v roce 1959 vyšlo oficiálně jako živá nahrávka. Ve skutečnosti se ale jedná o studiovou nahrávku, která vznikla krátce před živým vystoupením Lee a Shearinga v Miami. Poslední dvě skladby, tedy Nobody's Heart a Don't Ever Leave Me, byly natočeny ve studiu a poprvé vydány až na CD nosiči v roce 1992. Na originální LP desce je nenajdete.
• fotografie na přebalu originálního LP (stejně tak i CD) nepochází z koncertu; fotografům se nepodařilo vyfotit kvalitní snímek, na kterém by byli oba hlavní představitelé - Peggy Lee měla při vystoupení na sobě úplně jiné šaty. Foto na přebal LP se tedy paradoxně muselo dofotit také ve studiu.

Nobody's Heart - verze z roku 1959

Peggy Lee, zpěv (1-4, 7-11, 13, 14)
George Shearing, piano
Ray Alexander, vibrafon (1-12)
Toots Thielmans, kytara (1-12)
Jimmy Bond, basa (1-13)
Roy Haynes, bicí (1-13)
Armando Peraza, bicí nástroje (5, 9)

David Cavanaugh, producent
natočeno 28. - 30. května 1959


Do I Love You (Cole Porter)

I Lost My Sugar In Salt Lake City (Leon Rene, Johnny Lange)

If Dreams Come True (E. Sampson, B. Goodman, I. Mills)

All Too Soon (Duke Ellington, Carl Sigman)

Mambo In Miami (Armando Peraza)

Isn't It Romantic? (Richard Rodgers, Lorenz Hart)

Blue Prelude (Gordon Jenkins, Joe Bishop)

You Came A Long Way From St. Louis (J. B. Brooks, B. Russell)

Always True To You In My Fashion (Cole Porter)

There'll Be Another Spring (Peggy. Lee, Hubie Wheeler)

Get Out Of Town (Cole Porter)

Satin Doll (Duke Ellington)

Nobody's Heart (Richard Rodgers, Lorenz Hart)

Don't Ever Leae Me (Jerome Kern, Oscar Hammerstein II.)

Martina Šnytová: "Mám smysl pro humor a dovedu si ze sebe udělat legraci."

Martina Šnytová absolvovala sólový zpěv na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. V roce 2007 se stala finalistkou Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech a získala Cenu Jarmily Novotné. V Národním divadle moravskoslezském hostuje od roku 2003, angažmá v operetním souboru získala v roce 2007, o rok později se stala jeho sólistkou. Ve zdejším souboru nastudovala více než desítku hlavních rolí, mezi které patří Alena v Noci na Karlštejně, Nastěnka v pohádkovém muzikálu Mrazík, Adéla v Sázkách z lásky (Guys & Dolls) nebo Helena v Polské krvi.

Za svůj jevištní výkon v roli Káči v inscenaci muzikálu Divotvorný hrnec režiséra Lumíra Olšovského získala širší nominaci na Cenu Thálie 2011. V letošním roce je nominována na Cenu Thálie za roli Heleny v operetě Polská krev.

 

V první řadě mi dovolte Vám pogratulovat k nominaci na Cenu Thálie za roli Heleny v operetě Polská krev. Co pro Vás nominace znamená?

Děkuji Vám. Jsem nesmírně šťastná za tuto nominaci. V loňském roce jsem získala širší nominaci za roli Káči v muzikálu Divotvorný hrnec v režii Lumíra Olšovského. A jsem také ráda, že jsem se posunula zase o krok dopředu. Je to pro mne skutečně velká motivace. Vloni jsem byla nominována za muzikál, letos je to za operetu, která se dlouho v úzké nominaci neobjevila. Již tento fakt je pro mne potěšující, protože opereta bývá často v pozadí za muzikálem. Užívám si krásné role, které mám v repertoáru v obou žánrech.

V Ostravě tedy hostujete již od roku 2002. Jak odlišná je pro Vás interpretace muzikálové a operetní role po stránce vokální? Vím že máte v repertoáru například Jane v operetě Rose Marie či Adélu v muzikálu Sázky z lásky...

Mám vystudovaný klasický zpěv u paní profesorky Elišky Pappové.  Během studia jsem se potýkala především s operní tvorbou. Tím, že jsem od konzervatoře začala hostovat právě v operetním souboru, jsem si k žánru našla svou cestu a velice mne interpretace těchto rolí baví. Větší zastoupení jsem dříve měla v klasické operetě. Až za posledních pár let dostávám více příležitostí i v muzikálu. Oba žánry jsou u mne na stejné úrovni. Ke každé roli přistupuji naprosto stejně. Rozezpívávám se úplně stejně jak na operetu tak i na muzikál, protože zpívání je jenom jedno. Náročnost a příprava je samozřejmě dána typem role a tím, jak je role napsána. Zpívám stejnou technikou, operetní zpívání je samozřejmě odlišné od muzikálového. Muzikálový zpěv je více výrazový, v klasické operetě je to v zásadě dané.

 Sázky z lásky (foto: Radovan Šťastný) 

Osobně jsem Vás viděla a slyšela jako Adélu v muzikálu Sázky z lásky. Líbil se mi Váš projev a především humorné pojetí Adély. Měla jste šanci vidět filmovou verzi muzikálu Sázky z lásky (Guys And Dolls)?

Ano, filmovou verzi jsem viděla. Hned na druhé zkoušce jsem pochopila, proč jsem byla obsazena právě do této role. S odstupem času si připadám, že jsem to téměř já. Mám smysl pro humor a dovedu si ze sebe udělat  legraci. To je velice důležité především pro interpretaci a charakter této role. Po pěvecké stránce je to  role velice náročná, a někdy není úplně nejpříjemnější zpívat další den v klasické operetě. Musím se ale přiznat, že tohle přesně mě baví a přitahuje. Můj repertoár se tímto velmi rozrůstá a je opravdu pestrý. Samozřejmě stále chodím na hodiny zpěvu ke své paní profesorce a snažím se udržovat v dobré hlasové kondici a ve zpěvu se zdokonalovat.

Jeden z nejpovedenějších muzikálových titulů, který byl v Ostravě uveden, byl podle mého názoru muzikál Pardon My English. Nejen pro českého diváka je titul téměř neznámý, obecenstvo si jej ale velmi oblíbilo. Jak byste srovnala po stránce pěvecké roli Fridy z již zmíněného díla Pardon My English a roli Adély z muzikálu Sázky z lásky. Zdá se mi, že obě dvě dámy jsou tak trošku ztřeštěné...

Domnívám se, že jsou to role poněkud odlišné. Frida je řekla bych něžnější, vše se jí zdá krásné a vše je poprvé. Je velmi naivní, zamiluje se do jednoho z pacientů léčebny, cítí se šťastně. To vše je obsaženo v jejím zpěvu. Mně osobně se role velmi dobře interpretuje.

Adéla je velice rázná, nenechá si nic líbit. Frida by se nikdy nepohádala se svým partnerem, Adéla dokáže svého přítele i zfackovat. Poté se ale občas v rohu rozbrečí a přijde jí to líto. Adéla je také starší, je patnáct let zasnoubená! Zpívá živěji, v muzikálu má prostor ukázat svou vášnivou duši.

Polská krev (foto: Radovan Šťastný)

Vášeň a krása se jistě netýká jenom zpěvu, ale také choreografie. Je  pro Vás  pohybová složka v muzikálu náročná?

Pohybová složka v operetě je poněkud odlišná než v muzikálu. Opereta má elegantní, návazný pohyb, nejedná se často o choreografii a tanec jako takový. Mnohdy pohyb vyplyne z herecké situace.

Já nejsem vyloženě tanečnice. Tolik choreografických zkušeností za sebou prozatím nemám. Naučím se to, co je potřeba. Těším se, že přijde i role, kde bude třeba i náročnější choreografie a já se opět něco nového naučím.

Máte nějakou oblíbenou roli, kterou byste si ráda v budoucnu zazpívala?

Přiznám se, že žádnou konkrétní vysněnou roli nemám. Je spousta rolí, které mne zaujaly a nadchly a které bych si ráda v budoucnu zazpívala. Pravdou je, že jsem ráda za všechny role, které dostávám.  

Interpreti americké populární písně: Danny Kaye

Co a především koho si představíte, když se řekne Danny Kaye? Pro mnohé je to jméno naprosto neznámé, pro některé je Danny Kaye ztělesněním talentu, píle, humoru, hudby a velkého srdce. U příležitosti stoletého jubilea vzdáváme na Stardust Melodies holt umělci, který nebude a nesmí být nikdy napomenut.

David Daniel Kaminsky se narodil židovským emigrantům pocházejícím z Ukrajiny 18. ledna 1913 v Brooklynu ve státě New York. Rodiče odešli do Spojených státu dva roky před narozením nejmladšího syna Davida (Danny Kaye). Již jako malý předváděl David svým spolužákům na základní škole v Brooklynu různé humorné scénky a písně. Po smrti matky, která znamenala pro mladého Davida velkou ztrátu, utekl na Floridu, kde s kamarádem vystupoval po různých barech. Netrvalo dlouho a mladý Kaye se vrátil o New Yorku, kde zkoušel svoje štěstí jako pomocník v zubní ordinaci či asistent pojišťovacího agenta. Nic z toho ale nemělo být jeho osudem.

První šanci dostal v roce 1933, stal se jedním ze tří tanečníků ve vaudevillovém seskupení s názvem Three Terpsichorans. A zde také začal používat své umělecké jméno Danny Kaye, které všichni  známe.

Svůj první film natočil Danny v roce 1935, jednalo se o krátkou komedii s názvem Moon Over Manhattan. O dva roky později podepsal čtyřiadvacetiletý mladík smlouvu s filmovou společností Educational Pictures. Ve dvou snímcích se objevil po boku mladičké June Allyson nebo Imogena Coca, ve filmech ztvárnil role tmavovlasých rychle mluvících maniaků s ruským přízvukem. Nebyly to tehdy ještě jeho největší filmové úspěchy. Byl to ale slibný začátek hollywoodské kariéry.

Danny Kaye v originální verzi muzikálu Lady In The Dark (1941)

Danny Kaye se objevil také v divadelním revue s názvem The Straw Hat Revue, které mělo premiéru v září 1939. Show se uváděla pouhých deset týdnů. I za tak krátkou dobu si Danny získal newyorské publikum a především odbornou kritiku. Společně se svou novomanželkou a klavíristkou Silvií začal Danny vystupovat v newyorském nočním klubu La Martinique. Tam si jej všiml renomovaný režisér a autor divadelních her Moss Hart, který jej doporučil a později také obsadil do hudební komedie s názvem Lady in The Dark. Danny se stal broadwayskou senzací číslo jedna. V muzikále Lady In The Dark dostal možnost předvést své komediální, pěvecké i herecké umění. V následující sezoně se stal Danny hvězdou divadelní show s názvem Let’s Face It!

Angela Lansbury, Danny Kaye a Glynis Johns 

ve filmu The Court Jester

Rozhlas byl ve 40. letech nejpopulárnějším mediem. Danny Kaye jako jeden z oblíbených umělců měl v období 1945 – 1946 svůj vlastní rádiový pořad s názvem The Danny Kaye Show, ve kterém se jako hosté objevili například Jack Benny, Harry James nebo Eve Arden (několik dílů rozhlasového pořadu si můžete poslechnout na tomto odkaze). Během druhé světové války se účastnil s mnohými kolegy z Hollywoodu cest do Evropy a Tichomoří, kde bavil vojáky v aktivní službě. Byl také vůbec prvním americkým umělcem, který navštívil poválečné Tokio.

Danny Kaye a Louis Armstrong ve filmu The Five Pennies (1959)

Od druhé poloviny 40. let natáčel Kaye jeden populární film za druhým. Diváci jej milovali. Ráda bych zmínila několik z nejpopulárnějších snímků, které si dodnes pamatují miliony lidí (u příležitosti 100. narozenin umělce byly v reedicích či nově na Blu-ray nosičích vydány některé z jeho titulů – více ve fotografiích na konci článku).

The Secret Life of Walter Mitty (1947)

A Song Is Born (1948)

The Inspector General (1949)

Hans Christian Andersen (1952)

White Christmas (1954)

The Court Jester (1956)

The Five Pennies (1959)

upoutávka na snímek Hans Christian Andersen (1952)

Společně s vokálním triem The Andrews Sisters natočil několik hitů, které vyšly u hudební společnosti Decca Records. Danny slavil obrovské úspěchy ve Velké Británii. V londýnském divadle Palladium vystoupil se svou komediální show, kterou si velice oblíbila také královská rodina, která poprvé v historii během představení opustila královskou loži a po zbytek večera seděla v první řadě v přízemí.

Na začátku 50. let se vydal s kolegy do Koree, kde se snažil povzbudit vojáky svým humorem a zpěvem. V tomto období začíná znát svět umělce také z trochu jiného pohledu. Od roku 1954 se Danny Kaye aktivně zapojil do práce pro humanitární organizaci UNICEF. Stal se tak historicky vůbec prvním umělcem spolupracujícím s touto organizací. Na svých cestách po světě navštěvoval nemocnice, ústavy i skromné vesnice, kde se snažil rozveselit děti z chudých zemí. Je plným právem nositelem několik humanitárních cen a vyznamenání.

UNICEF slaví 100 let Dannyho Kaye

V 70. letech se vrátil na divadelní prkna v muzikálu Richarda Rodgerse Two By Two. Roli Mistra Gepetta ztvárnil v hudební adaptaci dětského příběhu o Pinocchiovi. Po boku americké herečky Mii Farrow se představil také jako kapitán Hook v muzikálu Peter Pan. Miloval vaření, létání a baseball.

K jeho mnohým charitativním akcím neodmyslitelně patří jeho legendární hudební večery, při kterých se stal dirigentem orchestru. Je zajímavé, že sám umělec vždy tvrdil, že nikdy neuměl číst noty. I přesto měl obrovský úspěch u diváků i hudebníků, svým uměním tak vydělal několik milionů dolarů pro různé charitativní organizace. 

Danny Kaye zemřel 3. března 1987 v Los Angeles na zástavu srdce. Bylo mu pouhých 74 let...